Výkřiky v tichu

Prolog

   Větve křupou pod každým Isaacovo krokem, běží a běží, co mu nohy stačí, sotva stačí dýchat ale ví že se nesmí zastavit. Slzy mu stékají po tvářích, horečka mu stoupá. Vzpomněl jsi na slova své babičky "Noční les je opravdu děsivý že?".
   Hlasy ho každou noc pronásledovali ve snech, na každém jeho kroku, říkali mu ať jde do lesa. Isaac i když je nechtěl poslechnout vždy jim podlehl. Každý den si hrál na kraji lesa. jenže teď už to nebyl ten hezký les který on znal. Les byl strašidelný, každý malý pohyb, krok byl slyšet. Zdálo se, že les volá jeho jméno láka ho na opačnou stranu, kterou běží. Isaac ignoroval pocit že by neměl poslouchat hlasy, a následoval hlas, srdce mu bušilo v hrudi. Isaac při běhu  klopýtl o větev, neváhal ani vteřinu, zvedl se a klopýtavým krokem šel tam kam ho hlas vedl. Hlas ho dovedl na malou mýtinu. Modrý měsíc o svítil celou mýtinu a Isaac se zastavil, cítil pocit bezpečí. Už neslyšel ten hlas a křupání větví, ale cítil dech na svém krku, snažil se tomu nevěnovat pozornost a hleděl na modrý měsíc. Celé jeho tělo jakoby zamrzlo, nemohl se pohnout. Jeho dech byl hlasitější než obvykle, pot mu stékal po čele. Litoval že běžel do lesa měl zůstat doma, ale teď už není cesty ven. Dech na jeho krku ho začal víc děsit, otočil se, ale nikoho neviděl. Rozběhl se dál do lesa a snažil se najít cestu. Běžel tam kam ho nohy vedly cítili jak ztrácí vědomí. Z lesa se ozval křik, který se postupně rozlínal z lesa až do Denveru. Od této noci o něm už nikdo nikdy neslyšel, jakoby jim všem někdo nebo něco vymazalo paměť.