Než si řekneme ANO!

~1~

Lásku, nenávist a soucit jsou pocity, které cítím k jedné jediné osobě. Ale abych vám to vysvětlila musím začít od úplného začátku. A tím je můj nejhorší den v mém životě.

Byl čtvrtek a to pro mě znamenalo jen jedno. Začátek letních prázdnin, prázdnin kdy jsem se měla odvázat a užít si je na plné koule, jak by řekla má nejlepší kamarádka Sára. Měli to být poslední prázdniny a chvíle strávené po boku té druhé, v září se měli naše cesty totiž rozdělit. Já se chystala na gymnázium a Sára na obor bezpečnost a právní ochrana obyvatel. Už od
dětství jsme trávili spolu spoustu času a teď po šestnácti letech se naše cesty měli rozdělit na dva úplně odlišné světy.
Ráno jsem se vzbudila poměrně brzy a jako obvykle se rozhodla si dát pět kilometrů na rozehřátí. Oblékla jsem si svůj oblíbený set na běhání, běžecké boty a vydala se vstříc ulicím našeho maloměsta. Jako vždy se město začalo pomalu ale jistě probouzet do nového a krásného dne. Ptáci prozpěvovali a paprsky se prodírali mezi mraky. Tato rána prostě miluji, tyhle chvíle jsou okamžiky kdy mám pocit jako by ke mě mluvili mí prarodiče, kteří už tu s námi nejsou.
Když jsem doběhla po pěti kilometrech zpět k domu. U dveří jsem zahlédla velmi známou osobu. A tou osobou byl můj starší a jediný bratr, který po necelých šesti letech zavítal domů. Když jsme spolu naposledy mluvili říkal, že má pro nás překvapení. Ale abych vám řekla pravdu, to že přijede domů jsem vážně nečekala. Myslela jsem si že nám představí přítelkyni nebo tak něco ale tohle? To je vážně překvapení.
Bez přemýšlení jsem se k němu rozběhla a skočila mu do náručí jen ať vidí jakou mám radost. Když jsem ho objímala byl to úžasný pocit, ale připadalo mi, jako by to nebyl on. Změnil se, a to opravdu hodně. Před šesti lety odjížděl a byl vyhublý na kost, spousta lidí říkala, že je snad první člověk co nemá žádné svaly, měl také obarvené vlasy na blond. A teď? Teď je úplně někdo jiný! Vlasy si nechal odrůst a má je zase hnědé, tělo má samý sval a pod bílým trikem mu prosvítá tetování. Je to prostě kus jak by řekla Sára. Z přemýšlení nad tím jak se mohl můj bratr změnit k nepoznání mě vytrhl hlas přicházejícího kluka. ,,Chrisi, ty balkónové dveře v patře jsou taky zamčené." Když mě spatřil bylo vidět, že to nečekal. A já se jako by na oko urazila ,, Bráško už zase se chceš vkrádat do domu přes můj pokoj? Už naposled jsem to říkala aby jsi to nedělal a teď tam ještě posíláš někoho koho absolutně neznám? Jak by to asi dopadlo kdybych tam byla, hmm?" Chris jako by ztratil řeč, prostě jen stál a díval se na mě. Pro mě zatím neznámý kluk přišel ke mě blíž a podal mi ruku se slovy ,,Ahoj, je pravda že jsme to mohli vymyslet lépe, ale tvůj bratr si zapomněl klíče a tak nějak tušil že nebudeš v pokoji." Nelíbilo se mi jak to řekl s takovou lehkostí a tak jsem podala další otázku ,,To jsem tak nějak pochopila, že nemá klíče! Ale proč tam nevylezl on?" Jeho pohled se setkal s bratrovým ten však ani nemrkl jen se tvářil trochu provinile. ,, To by ti měl říct on. Ale myslím, že tady na to není úplně vhodné místo!" Řekl trochu hnusně.
Bez řeči jsem odemkla dveře do našeho domu a vyběhla schody do patra kde se nacházel můj pokoj. Mezitím jsem ještě křikla na bratra a toho kluka, že jsem za chvíli zpět. Musela jsem ze sebe totiž smýt ten pot a vzít na sebe šaty které jsem měla nachystané do školy abych vše stíhala.
Když jsem přišla do poje svlékla jsem ze sebe propocené oblečení a hodila ho do prádelního koše , který se nachází v pravém rohu mé koupelny. A následně si dala rychlou sprchu, umyla si vlasy a rychle na sebe hodila upnuté krátké šaty se spadlými ramínky. Vlasy jsem nechala rozpuštěné aby rychleji uschly a vydala se do kuchyně kde čekal ten kluk a Chris.
Když jsem scházela schody zaslechla jsem rozhovor mezi klukama. Ten bezejmenný kluk byl celkem dost naštvaný a dost na Chrise křičel. ,,Kámo, myslel jsem že jsi to vašim řekl? Pochopil bych, kdyby to bylo měsíc nebo tak ale už jsou to skoro dva roky!" Při druhé větě dal velký důraz. ,,Však ano řekl! Ale Tess to ještě neví. Pochop není to tak jednoduché sdělit jí to po telefonu! Jako malý jsme spolu jezdily na lyže sportovali a podobně! A navíc ty moc dobře víš, že jsem se s tím smiřoval dost dlouho. Teprve před několika měsíci jsem přišel na to, že se s tím musím naučit žít."
Po této větě už jsem to nevydržela vběhla do kuchyně jako neřízená střela a jediné čeho jsem byla schopná bylo po bratrovy křiknout ,,Co mi tajíš? Myslela jsem že si říkáme vše! Já ti alespoň vše říkám!" nevím proč ale stekla mi slza po tváři a najednou jsem se cítila úplně na dně. To jsem ještě nečekala co bude následovat.