Píseň duše I.✓|²⁰²³

XIV.

Matyas

Z toho šoku z událostí za poslední dny jsem se nedokázal vzpamatovat. Projevovalo se to především na mé psychice a mém chování.

Hlavně v práci. Mít někoho takového dvanáct hodin na očích? Netuším, představovalo to pro mě akorát problém. Protože jsem se nedokázal soustředit na dvě věci naráz. Tohle jsem zkrátka nenáviděl. A okolí to na mě bezpochyby poznalo.

Tušil jsem, že tam bylo něco, co mně na té dívce přitahovalo. Byl to její vzhled, či její činy za poslední dobu? Ani jsme se pořádně neznali, ale i přesto mi lezla pod kůži. Nechtěl jsem si to přiznat, spíše jsem se tomu bránil, a tak jsem raději kopal kolem sebe, jak jsem míval vždycky ve zvyku.

Ano, myslel jsem na to tak moc, že jsem se nedokázal plně soustředit na svou práci.

Onehdá jsem se vracel z placu spolu s několika dalšími objednávkami a než jsem došel na místo s domněnkou, že připravím to, co jsem připravit měl, nastalo okno. Nevěděl jsem. Rozhodilo mně to natolik, že jsem se musel sebrat na cigaretovou pauzu. Kdyby to byly jen mé objednávky, ale zapomněl jsem si vzít s sebou také cigarety.

Mé okolí mě neustále upozorňovalo na to, že dělám něco špatně, ale přes roušku temna jsem si to odmítal přiznat. Poté přišla facka v podobě Iry. Ta už toho měla také plné zuby a bylo to na ní opravdu vidět. Tu směnu se odhodlala přijít za mnou a pořádně mi vynadala.

Ale to bych nebyl já, abych nezačal kopat kolem sebe.

,,Nééé! To ty máš problém!" Hájil jsem se. Mnohdy dosti ošklivě.

A když už jsem se konečně uklidnil, všechno jsem to viděl. Viděl jsem úplně všechny důsledky svých činů.

,,ale ty jsi nějak extra mimo," povídal mi už o něco klidnější Pinďa.

,,Zapomeneš hostům donést pití, zapomeneš si cigára,"

,,nedivil bych se, kdyby jsi cestou ztratil i svou hlavu, už se prober Matesi. Není ti pět," pronesl rádoby výchovně a já se opět zamračil. Dělal jsem to pokaždé, když jsem si něco nechtěl přiznat. Jenže pak přišlo to pověstné ťuknutí v mozku a rouška temnoty opadla. Přesně, jak jsem zmínil. A upřímně. Cítil jsem se opravdu hrozně. Jenže cesty zpátky už bohužel nebylo.

,,Víš, hodně věcí se v mém životě teď změnilo," začal jsem se svým vyprávěním. Cítil jsem stud jak nikdy dřív. Styděl jsem se totiž sám za sebe.

Vzpomněla jsem si na to setkání v lese, kdy mi zachránila život. Už jsem se tomu nemohl dál bránit.

,,Všiml jsem si, všimlo si toho plno lidí kolem tebe, ale ty, jakoby jsi je ignoroval. Člověk ti jen něco slušného řekl a ty jsi vyletěl jak čertík z krabičky,"

I k ní jsem se nechoval moc hezky. A teď se mnou nemluvila. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem na ni tenkrát na šatnách vyletěl. Choval jsem se jako nějaká hysterická ženská. Opravdu, teď jsem začal vidět realitu takovou, jaká doopravdy byla.

Doprkýnka!

I nadále jsem vnímal Pinďovo vyprávění, a zatímco jsem vnímal jeho, má ústa se samovolně otevřela v údiv a v žaludku se mi křížila vina. Má vlastní vina. Cítil jsem se opravdu hrozně až jsem z toho celý zbledl.

,,Já jsem takový vůl," a bylo to venku. A jak jsem mohl čekat, Pinďu má reakce ani trochu nepřekvapila. Jenže už bylo pozdě, ale nikdy ne pozdě na to se omluvit za své chování.

,,Víš, co se říká?" Na to jsem k němu vzhlédl s pocitem zvídavosti.

,,Pozdě bycha honiti,"

,,Neříkej," pronesl jsem ironicky, aniž bych si to uvědomil. Ty idiote, už konec ironie, jde tu přeci o tebe a o to, co jsi způsobil!

,,Panebože," zamrmlal si onen světlovlasý hoch pod nos a já se pleskl o čelo.

,,Promiň, takhle jsem to nechtěl,"

,,Víš, před nedávnem mě začali pronásledovat nějaký dva cizí týpci. Ani já doteď nevěděl, kvůli čemu mě hledají. Poté jsem potkal jí, a znovu se to zamotalo. Vlastně ono to zamotané bylo už dávno předtím, ale teď je to horší. Je to pro mně noční můra, ze které se nedokážu probudit, ale cestu ven najít musím i kdyby mě to mělo čert ví jak bolet," z nějakého důvodu jsem ji nechtěl ublížit. Nechtěl. Protože jsem tušil, že mi na ní přeci jen záleželo. Pinďa to na mě poznal.

,,Já vím, že ti na ní záleží,"

,,Hmmm," pronesl jsem ve snaze neznít tak otráveně. Byla to pravda. Sám jsem moc dobře věděl, že utíkat před tím pro mě nemělo žádný smysl, a tak jsem si dal za úkol zjistit, jak to celé vlastně bylo.

Bral jsem to jako výzvu a ať už ta výzva bude jakkoliv náročná, jsem ochotný do toho jít.

___________________________________________

Zdravím!
Po delší době posílám novou část. Tady se zdá, že to ani Matyas nemá jednoduché. Brzy ale dojde k tomu, na co se mnozí z vás už nějakou dobu těší. Děkuji vám za vaší trpělivost❤️

-StephanyeH