Píseň duše I.✓|²⁰²³

XV.

Matyas

,,Tak, a teď vás uvedeme do hlubokého stavu uvolnění," událostí za uplynulé měsíce mě dohnaly až na samotnou terapii. Viděl jsem to jako jedinou možnost, jak přesněji zjistit, co se v té době přihodilo. Taková terapie prý jedinci umožní vrátit se do minulosti, či přímo do minulých životů. A jak jsem sám tušil, tenhle problém měl mnohem hlubší kořeny, než v současné době.

Ezotorička mi moc nepomohla a někde jsem četl, že jediný, kdo zná a ví, co se stalo, byla má samotná podstata. Moje duše.

Tenkrát hovořila o nějakých léčivých schopnostech, což jsem u sebe zaznamenal, že já jich nevlastnil, ale Mariana rozhodně ano. V tom případě Markus s Franzem měli jít spíše po ní než po mě. Ti dva se očividně spletli a dovolím si říct, že jim to muselo dojít také. I tak jsou to tupá, nic nedělající polena. Až se to Mariana dozví, moc nadšená nebude. I když jsem zatím ani já sám nevěděl, co přesněji se dozvědět měla.

Na to se mé oči postupně začaly zavírat a já neviděl nic jiného, než černočernou temnotu. Mé tělo se postupně začalo rozvolňovat a já se nyní cítil jak hadrová panenka. Slyšel jsem pouze ženský hlas, jenž ke mě neustále promlouval. Hlavou se mi honila pouze jediná otázka.

Jak poznám, že tam budu?

,,Až tam budete, poznáte to sám," tohle jsem, ač v lehkém tranzu, vnímal už zřetelněji než těch několik úvodních proslovů předtím. Četla mi myšlenky, určitě mi četla myšlenky.

,,Vaše tělo vám odpoví," pak jsem nevnímal už vůbec nic. Jen tmu a naprosté ticho. Připadal jsem si, jako v nějakém transportním tunelu. Cítil jsem se jako divák v kině, jemuž před očima probíhá komplet celý život. Od současnosti, po dospívání, po dětství a dál? Dál už nebylo nic. Nejhorší na tom bylo asi to, že jsem své vzpomínky nemohl zastavit, Ale pouze sledovat, jak mně míjely. A pak, jak jsem říkal, už dál nebylo absolutně nic.

*

,,Už se sem vůbec nevracejte!" Náhle mě někdo vystrčil ze dveří a zařval tak, až mi málem praskly ušní bubínky. Na zem jsem dopadl hodně tvrdě, ale z toho šoku jsem se okamžitě probral a postavil se opět na nohy. Na kolenou protržené kalhoty jsem měl zablácené, musel jsem si je proto oklepat. Na to jsem se rozhlédl kolem sebe a krátce na to z kapsy vytáhl cigaretu se sirkami.

S výdechem prvního oblaku nikotinového kouře jsem se rozhlédl po potemnělém městě, když v tom jsem najednou odkudsi z daleka uslyšel výstřel.

,,Doprčic, snad to není Merry!" Okamžitě mě zachvátila první vlna paniky a tabákovou pochutinu musel zahodit a rozběhl se do míst, odkud výstřel zazněl.

Napřed jsem se chtěl podívat, co se stalo, ale abych nebyl tolik nápadný rychle se skrčil zpátky a pozoroval po tajmu tak, aby mě zúčastněné osoby neviděli. Merry se spolu s její kamarádkou třásly strachy a chránily si obličej před chlápky v černých SS uniformách. Vedli mezi sebou nějaký dialog, jak jsem byl daleko, moc jsem jim nerozuměl, ale pak se jeden z nich zasmál. V jeho smíchu jsem zaznamenal podlost a zákeřnost.

,,Nechcípli jste v lágru, chcípnete tady, vy svině!" Pronesl ten druhý, již o něco hlasitěji a poté vytáhl zbraň. Napřed mířil na Merryinu kamarádku, ta začala vznikat ještě více div se strachy nepočůrala, poté na Merry.

Ne! Ten parchant to nesmí udělat!

V tu ránu mě nenapadla jiná možnost, než vytáhnout svou pečlivě schovanou zbraň a okamžitě jsem vystřelil. Cizinec krátce poté zareagoval, když si všiml sesouvajícího se mrtvého těla k zemi.

Pod ním se v tu ránu objevila první kaluž krve a než jsem se stačil nadát, Merry bleskurychle popadla zbraň, která mladíkovi krátce po dopadu vypadla z kapsy. Zamířila na jediného živého mužského.

Všiml jsem si, jak se jí hlas strachy třásl i její ruce.

,,Živou mě n-nedostanete!" Koktala slovo za slovem. Poté vypálila a rázem na zemi leželo i druhé tělo. Nakonec pohlédla do míst, kde jsem se schovával. Musel jsem rychle utéct. Ačkoliv jsem si plně nebyl jistý, zda mou milovanou ještě někdy uvidím.

*

Pomalu jsem se vracel zpět do reality, napřed jsem musel vstřebat první paprsky světla, poté celé mé vnímání na to, abych měl dostatečnou sílu srozumitelně vysvětlit, co jsem viděl a co jsem zažil.

Já sám jsem z toho byl v šoku.

,,Koukám, že už jste se probral, mladý pane. Až prvotní šok opadne, můžete mi povědět, co všechno jste tam viděl,"

,,Tělo po návratu potřebuje určitý čas a hlavně klid, než bude moci normálně fungovat v běžném životě,"

,,Já, já vám moc děkuji," pověděl jsem nakonec. Měl jsem toho na jazyku tolik, ale z toho šoku můj mozek plně nedokázal sloužit.

,,Až příště zajdu, všechno vám povím," hlesl jsem nakonec a poté, spolu s rozloučením a poděkováním opustil místnost.

Takže se mé domněnky přeci jen potvrdily.

___________________________________________

Hoj ahoj!
Pokračování je venku, tak snad se bude líbit. Mějte se do té doby hezky.

Stephanyeh