Šest hodin, padesát devět minut... sedm hodin přesně. Cvak, dveře se otevřely, parkety tiše praskají a zvuk budíku nahradí tlumené hlasy. Kroky vedou od dveří až k oknu, které se s vrzáním otevře a pustí tak do místnosti ranní vzduch a zpěv holubic, který se mi vryje do paměti ještě na několik let. Jemný studený vánek se nese po pokoji a hladí mě po tvářích.
V pokoji je stále šero, za okny jen smutná potemnělá obloha, stromy bez listů stojící v řadě a ulice, kterou lemují pouliční lampy.
Kap, kap, kap... z nadýchaných tmavě šedých mraků pomalu začnou padat jemné dešťové kapičky, takže kromě aviváže cítím i vlhké ovzduší. Ani nestihla uschnout ranní rosa a už zase prší.
Tlumené hlasy se vzdalují, začínám vnímat své probuzení... chladné konečky prstů, rozcuchané vlasy, slepená oční víčka plná ospalků a potřeba se protáhnout. I přesto jak temné je počasí se zdá být ranní světlo tak ostré. Nevidím jediný tenoučký zářící paprsek patřící slunci. Zvednu se do tureckého sedu, narovnám se, zvednu ruce a natáhnu je co nejvýše ke stropu. Na krátkou vteřinku nic nevidím a neslyším, mám před očima jen tmu plnou mžitků. Zimu, stres a obavy na chvíli vystřídá úleva z protáhnutí, ale vše je za okamžik zase zpět. Veškeré pocity štěstí se vytratí.
Spustím na zem svá chodidla, slyším skřípající podlahu, když na ni přenesu celou svou tělesnou váhu. První krok, druhý krok, třetí... nakonec dojdu k židli, na které visí teplý vlněný svetr, ten sundám a přetáhnu si ho přes hlavu.
Rázem na mě opět dopadá únava a měkká postel mě láká zpět do říše snů. Musím odolávat, volá mě obývací pokoj, kde na mě čeká má rodina. Ani se nemusím namáhat a rodiče už stojí vedle mě. Hlasitě zpívají a v rukou drží kus dortu se svíčkou nahoře.
Tak kolik je to letos? Dnes je mi devět.
