Koupelna se zazděným oknem

První část - Koupelna se zazděným oknem

Přiznám se vám, že naše koupelna mi odjakživa naháněla strašlivou hrůzu. Je to místnost tak depresivní, že už pradědeček, jehož ostatky se rozkládají v hnilobných vodách senkruvny, nechal zazdít její okénko, aby se do něj náhodou nemusel podívat, když kráčel okolo. Mnohem raději než v koupelně, jsem své mladické tělo zbavoval svrabu a nečistot v zahradním sudu pod okapem. Bylo skvělé vyjít si brzo ráno z domku, když ještě děda spal, a ponořit se do té nádherně ledové vody! Brr! To se hned člověku udělala husí kůže po celém těle a chtě nechtě se do sudu musel počůrat štěstím.

Když jsem dnes jen tak, jak mne Ten nahoře uplácal ze svých výkalů, vyběhl z domku a zamířil k sudu, nenašel jsem ho na svém místě. Stál u králíkárny a přetékal směsí močůvky a smrduté, zapařené trávy. Těžko říct, kdo dostal tenhle úžasný nápad, jestli děda, nebo někdo jiný. Pochopil jsem, že jestli chci dneska podstoupit pravidelnou ranní očistu, budu tak muset učinit v koupelně. Bylo mi do breku, ale špíny, čmelíků a slizových cestiček od snových slimáků, kteří se ve spánku živili mou škárou, se bylo potřeba zbavit.

Stanul jsem před železnými dveřmi koupelny. Už jen ty dveře! Byly tak strašné, že jsme je s dědou ukrývali pod závěsem ze starého prostěradla obarveného na černo. Položil jsem ruku na otevírací páku a zabral. Dveře zasyčely a otevřely se.

Z toho, co za nimi bylo, se mi chtělo začít plakat. Pokusím se vám popsat, jak koupelna vypadala: Je to malá, vlhká místnost, kde na vás ze zdí tupě civí neomítnuté, červené cihly. Uprostřed betonové podlahy si kanalizačním odérem vesele čpí malý, zamřížovaný kanálek, jedovatě to v něm syčí a bublá. Nad kanálkem září u stropu taková ta zamřížovaná montážní lampa, jakou používají zedníci na stavbách. Bliká, jako by žárovka uvnitř měla každou chvíli explodovat a připomíná zapomenutou, věčně hořící světlici. V koutě koupelny stojí stará, úplně zrezivělá pračka s propadlým bubnem. V ní cosi pořád škrábě, skřípe. Běhá z toho mráz po zádech.

A pak tady je vana. Bílá, posmaltovaná hrůza plná vody. Vanu nejde vypustit a dokonce se nedá ani naplnit, když na to přijde. Plní se sama – vodou, která neustále odkapává ze rzí zapečeného kohoutku. V té vaně se ztratilo už mnoho lidí...

Utvrdil jsem se ve svém odhodlání. Vstoupil jsem do nitra koupelny. Dveře se za mnou se zaduněním zabouchnuly a já věděl, že se opět otevřou jen tehdy, podstoupím-li očistu v posmaltované hrůze. Po špičkách jsem se přenesl k vaně a upřel pohled na rezavou hladinu, na které se znuděně vznášeli velcí brouci potápníci a larvy pestřenek s dlouhými dýchacími trubicemi. Snad to zvládnu.

Smočil jsem do vody prst. Larvy pestřenek zamrskaly ocásky a zmizely v rezavé hlubině, následovány línými, zavalitými brouky. Polknul jsem a pomalu vstoupil do vany. Cítil jsem, jak se moje chodidla noří do kalu na jejím dně, jak se ta měkká hmota škodolibě protlačuje mezi mými prsty.

Řeknu vám, že posadit a vnořit se až po krk do železitě čpící tekutiny, to chtělo velkou dávku sebezapření. Vnímal jsem doteky černých, neviditelných pijavic, jak na mě něžně přikládají svoje hladové přísavky. Člověk musí něco vydržet, když se chce zbavit špíny.

Zavřel jsem oči a snažil se ignorovat to nepříjemné lechtání stovek drobných bezobratlých tvorečků.

„Jak se ti koupe?" zaskřehotal najednou kdosi. Trhnul jsem sebou leknutím, chtěl jsem z vany vyskočit, ale pod vodou mě cosi pevně sevřelo a nedalo mi sebemenší šanci na únik. Chtělo se mi začít brečet.

„Ptám se, jak se ti koupe?" Zopakoval hlas svůj dotaz. Uvědomil jsem si, že vychází z přepadového otvoru vany.

„Docela to jde," řekl jsem rozechvěle.

„Tak to jsem ráda." Zabublalo to a z kohoutku se do vody pozvolna spustila velikánská bílá tasemnice. Zuby mi cvakaly hrůzou.

„Je to příjemné položeníčko, viď?" řekla vana.

„Ano, je," pípnul jsem.

„Nechybí ti něco?"

Pocítil jsem, jak něco projevilo škodolibou snahu překonat pevné sevření mého konečníku.