Poutník skrz čas [Doctor Who]

Poutník skrz čas

     Někdo musí ujít hodně dlouhou cestu, než konečně objeví místo, které má opravdu rád. Já to mám naštěstí daleko jednodušší. Stačí, když na chvíli přivřu oči. Bez obav nechám svou mysl, aby mé tělo odnesla kamkoli jen bud chtít. Když pak oční víčka opět otevřu, zjistím, že jsem na docela jiném místě než je můj pokoj. Na místě, které mám opravdu ráda.

    Povědomý zvuk motorů ke mně promlouvá již z dálky. Zve mě, abych se společně s ním vydala na průzkum světů, o kterých se mi ani nesnilo. Na planety, které pláčou, protože na ně všichni ve známém vesmíru již dávno zapomněli. Při každém nádechu cítím ve vzduchu pach dobrodružství, který je pro vesmírnou loď se vzhledem modré policejní budky tak typický. Ani se nestačím rozhlédnout a TARDIS už mě drží za ruku. Běží se mnou skrz čas a prostor a mě se otevírá neskutečná podívaná. Jsem svědkem vzniku vesmíru, avšak záhy vidím, jak poslední z hvězdných ostrovů zanikají v temnotě. A modrá budka mě vleče stále dál a dál. Zlomyslně mě nechá zaslepit krásou tisíce vycházejících sluncí, jen aby mi záhy ukázala jejich děsivou smrt. Tančí v modrém tunelu časového víru a směje se, že jí nestačím. Když jí držím za ruku, vypadá to, že mohu běžet věčně. Jakkoli se však snažím, vždycky mi dříve či později unikne. Popadám dech, ale ona se mnou ještě neskončila. Naštěstí mi však ukáže svou přívětivou stránku a nechá mě proniknout hlouběji do svých myšlenek. A já tak konečně stojím uvnitř.

    Vidím kulatou místnost , z jejíhož středu vyrůstá ovládací panel s mnoha barevnými tlačítky. V mých myšlenkách je však stromem, který prorůstá skrze všechen prostor a čas. Jeho nažloutlé větve propojují nejen celou místnost, ale dokonce i celý širý vesmír a já tak získávám pocit naprosté nepatrnosti. Oči mi však neustále sklouzávají k onomu kulatému panelu. Ten jako kdyby ke mně neustále promlouval. Slyším, jak mě vyzívá k dalšímu dobrodružství. Nabízí mi něco, čemu nejsem schopna odolat a tak bez přemýšlení uchopím největší páku a směle za ni zatáhnu. Místností projede skřípavý zvuk. Rozhlédnu se, ale brzy si uvědomím, že se není čeho bát. To jen tisíce let staré motory naříkají pod tíhou svého břemene. TARDIS se líně protáhne, ujistí se, že jsem si své rozhodnutí ještě nerozmyslela, a až poté se konečně odpoutá od země. To už orchestr všemožných zvuků graduje a dotváří scenérii, která je všem galaxiím tak dobře známá. Pevně věřím, že právě tato symfonie dodává naději komukoli, kdo ji uslyší. Modrá budka však postupně ustává ve svém zpěvu, a když se z místnosti vytratí i poslední tóny, dolehne na mě smutek a osamělost celé té širé temnoty. Opatrně, snad abych neprobudila spící hvězdy, se odeberu ke dveřím. Ty zpočátku protestují, ale po chvíli naléhání mi konečně odkryjí pohled do nitra samotného času. Ani ten si však nenechá jen tak jednoduše pohlédnout do očí. Nejprve se sice tváří, že je všechno tak jak má být, ale brzy se začnou dít neuvěřitelné věci. Ukáže mi, jak krásné bylo stvoření naší planety. Dovolí mi nahlédnout i do nejtajnějších koutů naší historie a napoví, co naši lidskou rasu ještě čeká. Jsem ohromena jeho krásou, avšak zároveň začínám mít strach z jeho bezmezné moci. Raději tak za sebou zabouchnu dveře a s hlasitým vzdechnutím se opřu o nejbližší stěnu. Čas se však neptá, jestli jsem už s prohlídkou skončila. Jedině on je totiž spravedlivý. Jedině on všem odměřuje stejně. Čas dává, ale čas i bere. A já nejsem schopna před jeho dlouhou rukou utéct. Ať se schovám kamkoliv, vždycky si mě najde. Ani ten nejzapadlejší kout ve vesmíru nepřipadá v úvahu, pokud se snažím schovat před jeho silou. Nikdy nezapomene na to, co mi dluží. Nastavil mi sice svou milou tvář, nyní je však na mě, abych splatila svůj dluh. Jsem tak svědkem událostí, o kterých jsem si vždycky přála, aby zůstaly skryty. Koutkem oka se mi mihne bílý závoj, ve kterém okamžitě poznávám svatební šaty jisté Donny Nobelové. Do tváří se mi derou slzy, protože vím, jak to s nebohou ženou skončí. Ale čas utíká dál. Skáče rychlými skoky přes celý známý vesmír, jen aby mi ukázal, že ne vždycky se vyplácí věřit na dobré konce. Já však urputně bojuji s jeho názorem, a tak jsem po chvíli šťastná, když zase otevřu oči ve svém pokoji.

I přes to všechno stejně tajně doufám, že to nebyl jenom sen.