Pohádky. Pohádky jsou skutečné lidské příběhy, ústně tradované zážitky, jen postupem času ošperkované tím, co lidová slovesnost dokáže. A stejně tak historie - jistě jste to už slyšeli - má tendenci se neustále opakovat. Příběhy, které s takovou obl...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
Lily... Měla v sobě něco ohnivého. Něco ďábelského. Těžko byste to hledali u jiné. Kdo jí znal, ten nemohl jinak než ji zbožňovat.
Nebyla jako jiné ženy. Byla něžná a přitom tak dravá. Na nic si nehrála a s neuvěřitelnou lehkostí proplouvala životem. Nějakou dobu jsme spolu žili, ale těžko říct, jestli jsem pro ní znamenal totéž, čím byla ona pro mne. Vlastně o tom dnes už pochybuji.
Lily pro mě zůstala nedostupná i v našich nejintimnějších chvílích. V každou chvíli, každým okamžikem jako kdyby část jí samotné někam mizela. Asi jsem to v hloubi duše věděl od začátku.
Že ji ztratím.
Pamatuji si ten večer, kdy jsem ji poznal. Nebo bych měl spíš říci nepamatuji? Celý je v mé paměti zakrytý mlhavou clonou tajemství - takovou, jakou umí vytvořit jen notná dávka alkoholu. Pil jsem ten večer jako zvíře, přede mnou se na stole vršily sklenice od dopitých panáků bourbonu, oslavoval jsem své mládí, svou nezávislost a neomezené možnosti, které mi svět nabízel. Svou zářnou budoucnost, o níž jsem byl přesvědčený, že na mě číhá za rohem. Jen malý kousíček ode mne.
No ano, číhala. Ten večer se přede mnou moje zářná budoucnost zhmotnila. Měla dlouhé rezavé vlasy, až nadpozemsky andělskou postavu - takovou, pro kterou byste plakali a umírali zároveň. Tvář měla jako panenka, pohled jako laň. A pohyby jako víla. Jako kdyby pro ni neexistovaly zákony fyziky, gravitace přestávala dávat smysl a jediný zákon přitažlivosti byl ten mezi námi.
Až za střízliva a až hodně zblízka jsem dokázal v tom jejím laním pohledu rozpoznat zářivé hvězdičky. Ohýnky, které se mi tu noc staly osudnými. Tu noc a spoustu nocí následujících. Právě těm jiskřičkám nejspíš můžu vděčit za to, že mě Lily uhranula. Odvedla si mne s sebou do svého malého bytečku uprostřed města, kterým měl co do rozlohy velikost tak jednoho menšího obývacího pokoje, a tam se mnou až dlouho do rána tančila svůj měsíční tanec. Tu noc... a spoustu nocí následujících.
Všechno za hranicemi těch čtyř stěn pro mě přestalo existovat. Od té doby to bylo to jedině, po čem jsem lačnil, pro co jsem žil. Aby ze mne Lily po nocích vysávala životní energii až nad hranice možností, čímž paradoxně a nepřímo úměrně jen zvyšovala moji touhu po životě, který mne až do té doby jen máločím dokázal překvapit. A já pak v jejím objetí jen lačně žadonil, ať nepřestává.
Ta rána jsem se probouzel až dlouho po ní, zachumlán v peřinách na matraci v rohu postele. Chápete to, Lily neměla postel. Neměla vlastně žádný nábytek. Její miniaturní byt částečně zabydlovaly pouze dlouhé sloupce knih, které lemovaly stěny, laptop na stoličce v rohu pokoje a pár jiných základních životních nezbytností.
"Proč nemáš žádný nábytek?" ptal jsem se jí, když jsme spolu usínali v jejích peřinách po dlouhém extatickém vytržení. Ptal jsem se jí na to samé ráno u snídaně, když jsme seděli kolem dřevěné vyřezávané truhly, která sloužila jako skříň a stůl dohromady. Pil jsem svou ranní kávu, do které jsem si namáčel pečivo, zatímco Lily si už od rána pochutnávala na kousku krvavého, jen zlehka po obou stranách opečeného masa.
V odpověď se jen smála. Tím svým eufonicky zvonivým smíchem. "A k čemu by mi byl nábytek, ty hloupý?" většinou odpovídala. "Přijde mi to směšné, ta neutuchající potřeba lidí obklopovat se materiálnem jenom proto, aby mohli ostatním demonstrovat svůj vlastní společenský status." Takové řeči vedla. Komukoli jinému bych se pro takové názory vysmál. Ale Lily jsem dokázal jen zbožně přikyvovat.
A měla koneckonců pravdu. Nebyla taková, vůbec nebyla jako ostatní. Kdyby chtěla, naskládá veškerý svůj majetek do jednoho auta a zmizí z povrchu zemského během okamžiku.
Byli jsme spolu šťastní, uzavření sami do sebe, celý náš svět se smrsknul na stěny jejího bytu, zvonivý smích, jiskřičky v očích. A její ohnivé vlasy, ach, jak já je zbožňoval. Pokaždé když usínala v leže na břiše, nahá a s rukou pokrčenou pod hlavou, hrával jsem si s těmi jejími prameny. V tom přítmí, když do pokoje něžně vnikal jen světelný ruch města pod námi a střídavě na nás vrhal záblesky a světelná prasátka, vypadaly její vlasy jako vzlínající láva právě probuzené sopky.
Byli jsme spolu šťastní.
Alespoň tehdy. Do té doby, než skrz mlhavý závěs vzájemného opojení začala prosvítat ta zuby nehty ignorovaná realita. Život za hranicemi jejího bytu, jejích knih a peřin se plíživými kroky začal dobývat i mezi nás. A já jsem pomalu a postupně začal do našeho izolovaného království vnášet artefakty obyčejného života. Jenom se smála, když jsem si přinesl kartáček na zuby. Pobaveně pozvedla obočí, když jsem se jednoho večera u ní objevil se sportovní taškou plnou spodního prádla a dalšího oblečení na převlečení. Pobavení jí ale ze rtů zmizelo, když jsem si na své věci o něco později přivezl malou polici, abych je měl kam ukládat.
"Nikdy ze mne nebudeš mít ženušku, Adame," odpovídala váhavě a s počínajícím odstupem.
"To bych ani nechtěl," šeptal jsem jí do vlasů, když jsem jí na usmířenou pomalu rozepínal zip u šatů.
Ale nebyla to pravda. Chtěl jsem ji mít jenom pro sebe a ukazovat ji celému světu. A ano, v tu chvíli jsem věděl, že kdybych nebyl přesvědčen, že ji tím od sebe odeženu, byl bych si ji vzal. Najednou jsem začal toužit po vlastním domku, po milující ženě a hromadě zrzavých dítek kolem nás. Po vůni bábovky linoucí se domem. A tak se stalo to, čemu jsme se s Lily vždycky jenom vysmívali. Náš vlastní malý svět mi začal být až příliš těsný, chtěl jsem víc. Moje ješitnost na mne dolehla a tížila jako skála. Lily si představovala, že navždycky zůstaneme takoví, jací jsme se poznali, že pro nás nic jiného nebude existovat. A já jsem jí nevěřil.
Láska je krásná, je tak vděčná a nevinná. Ale vztahy jsou vlastně jen taková pomsta bohů, výsměch, který seslali na lidstvo. Aby si lidé navždy byli vědomi toho, že absolutní štěstí je pro ně nedosažitelné. Vztahy začnou lásku rozkládat a nezůstanou jen u ní - pomalu a postupně se začnou zahryzávat i do vaší osobnosti. Jinak si nedovedu představit, jak je možné, že jsme si s postupem času začali být tak vzdálení. Ona pro to, že jsem přestal být takovým, jakého mne poznala. Já proto, že ona nepřestávala být tou, kterou jsem si zamiloval. Miloval jsem ji za to, jaká byla, ale nenáviděl za to, že taková být nepřestávala.
A pak jednoho dne prostě zmizela. Když jsem za ní přišel, její byt zel prázdnotou.
A pak už jsem ji neviděl. Nevím kde je. Tuším, kde bych ji našel, ale nechci se přesvědčovat. Došlo mi, že malá Lily možná celou dobu žije takový život. Žije z lásky a pro lásku samotnou. Dokud jsem ji dával čistou lásku, její smysl života, vracela mi ji zpátky. Ale jakmile ta nejopojnější láska začala vyprchávat, Lily prchla s ní.
Začít znovu. Někde jinde, s někým jiným. A tak nejspíš Lily opakuje stále dokola ten samý scénář, s laním pohledem a ohníčky v očích jako rekvizitami, s jejím maličkým bytem a peřinami jako hlavním dějstvím.
