Symfonie Života

Říká se, že krása spočívá v jednoduchosti. V lehkém tahu rukou, která svírá štětec života. Kreslí linii na křehkém porcelánu, vede ji, mění ji, diktuje kam se má stočit, jaký další ornament vytvořit. Ladnost, jednoduchost, skromnost. Jako tichý klidný hlas, který vypravuje větru svůj příběh. Jako notky harfy, které se probouzejí pod něžnými prsty osoby, která ji dokáže nádherně rozeznít. Jako dokonalá symfonie strun života, doprovázená andělským hlasem.

Říká se, že život je jednoduchý. Zcela prostý a jen lidská mysl má tendence dělat toto pojetí složitým, vymykajícím se kolikrát kontrole jak člověka samotného, tak ostatních. Chceme manipulovat, chceme být manipulováni. Manipulujeme, využíváme. Podvědomě, vědomě, na tom nezáleží. Ale když je život jednoduchý, znamená to, že je krásný? Když se zbavíme těch těžkostí; když přestaneme být přespříliš vážní, opravdu bude život krásný? Klišé – jak by mohl? Jak bychom mohli my přestat brát život vážně? Protože když se tak stane, opadne nám tíha života z ramen a my roztáhneme svá křídla, ale... co když ne? Co když se z nás stanou bezděčné prázdné panenky či marionetky? Bude pak život krásný? Vždyť toto pojetí pak bude zcela marginální. Jak budeme moct poznat, co je nádherné, co je roztomilé, co je dech beroucí a co je smyslu zbavující?

Život je složitý a svojí složitostí je krásný. Symfonie je přece taky složitá – obsahuje noty, musí zde být přítomno tolik nástrojů a zpěv – to samé: výška, hloubka, procítěnost – všechno. Symfonie je složitá do těch nejmenších detailů a z počátku je těžká. Nikdo ji nezahraje dokonale, ale od toho jsme to my – nedokonalí, dělající chyby na základě kterých zjišťujeme, jaká nota je která, jak který nástroj zní, kdy máme vysoce zpívat. Postupně vypilováváme své činy, než vznikne ona – ta symfonie, kdy při jejím poslechu lidé jenom óchají a áchají.

Symfonie je náš život, naše vyobrazení. Jsou části, která jsou nádherné. Jsou části, které jsou děsivé. Jsou části, které jsou smutné, ale je vlastně jen na nás, jak tyto části zahrajeme. Nějaké se nám nebudou dařit – mávneme nad nimi rukou a přesuneme se k další a nebo se u ní zastavíme a budeme ji pilovat do té doby, než se ji naučíme. Některé části se budou opakovat s cílem, abychom se je přeci jen naučili a některým se zase budeme vyhýbat jenom proto, protože se nám dříve nepovedly a zanechaly nás zlomenými či smutnými, ale ony se zase objeví a na konci z toho vznikne mistrovské dílo a ať je jakékoli – smutné, veselé, strašidelné, zlé či plné lásky – bude nádherné.

Lidé jsou nádherná stvoření. Lidé jsou složití. Lidé jsou symfoniemi sami o sobě. Lidé jsou lidé. A lidé jsou jeden celek, který tvoří celou nekonečnou píseň.

Lidé chybují, milují, radují se, smutní, zlobí se, odpouštějí, nacházejí se, přežívají, ničí se, zabíjí se, probouzejí naději, ničí, staví, zacelují, léčí, rodí, pláčou, smějí se, spí, dívají se, sní, ale především -– jsou při sobě. Obejmou, podpoří, setřou slzy, donutí se usmát. Řeknou, jak nás milují a když to nebude teď, tak jednou se tak stane, protože život je plný různorodých částí své symfonie a jednou dojde řada na toho, kdo necítil lásku, kdo necítil svobodu, kdo necítil bolest, kdo necítil klid.

Složitost nás dělá jednoduchými. Složitost nás dělá jedinečnými. Složitost nás dělá nádhernými. Kdo jiný kromě tebe bude mít znaménko přesně v tomhle místě? Kdo jiný kromě tebe se bude usmívat tak jako ty? Kdo jiný kromě tebe přežil až doposud? Kdo jiný kromě tebe miloval jako ty? Kdo jiný kromě tebe brečel do polštáře, jen aby neprobudil ostatní?

Kdo jiný trpěl tolik jako ty? Kdo jiný miloval tolik jako ty? Kdo jiný doufal jako ty? Kdo jiný se snažil jako ty?

Jedinečnost. To je to slovo. Jsi jedinečnou osobou. Jsi úžasnou osobou, protože nikdo nebyl zlomen stejně jako ty. Nikdo nemá ty stejné prasklinky na duši – když se rozbijí dva talíře, rozbijí se přece jinak. Nikdo nedával tolik jako ty – i když budou váhy ukazovat stejné množství, desetinná čísla se budou vždycky lišit, ať už od začátku nebo blíž k nekonečnu. Nikdo nikdy nebude úplně stejný jako ty – i dvojčata jsou v něčem rozdílná.

Neexistují dvě stejné vločky, neexistují dvě stejné osoby, neexistují dvě stejné představy, nic není stejné. A to je jedinečnost. Proto my, lidi, jsme jedineční, ať už jsme jacíkoliv. Proto máme na Zemi bezpočet knih. Proto máme na Zemi bezpočet písní. Proto máme na Zemi bezpočet druhů jídel. Proto máme na Zemi tolik hlasů. Proto máme na Zemi tolik tváří. Proto každý z nás jsme jenom jeden. Jsme unikátní. Dennodenně se míjíme – tak unikátní, ale při tom nudní pro toho druhého, protože žijeme s myšlenkou, že jsme nepotřební. Lidí je tu přece i tak dost, tak... proč tu být? Odpověď je zcela jednoduchá – máme v sobě něco, co nemají ostatní. Někdo má neobvyklé nápady. Někdo dokáže milovat tak, jako nikdo z nás. Někdo je soucitný víc než kdokoli. Někdo je starostlivý, pečlivý, ochotný pomoct. Někdo dokáže dělat zázraky, někdo dokáže přilákat pozornost lidí a někdo zase dokáže nekonečně dlouho dělat jednu a tu samou věc jenom kvůli tomu, že ho baví.

Odkud se berou sebejistí lidé? Odkud se berou svatí? Odkud se berou velké osobnosti? Rodí se tehdy, když k něčemu dospějí, když k něčemu přijdou ať je to cokoli. Někdo si musí projít zlomením srdce, aby pochopil, že chce být silnější, aby už nikdy nebyl zlomen. Někdo musí mít nějakého pocitu dost, aby pochopil, že už ho nechce cítit, aby jim zbytečně neztrácel čas. Někdo se musí ztrapnit na veřejnosti, aby pochopil, že se zlepší, aby příště mohl být obdivován. A někomu stačí jenom chtít. Někomu stačí si jen říct, že se v tenhle moment rozhodne být někým jiným a hotovo, zatímco někdo potřebuje několikrát stoupnout na tytéž hrábě, aby se probral.

Žijeme v iluzích, ve lžích. Nemají mě rádi, nelíbím se jim, jsem odporná osoba, jsem hnusná, škaredá, tlustá, špatná, nedostatečně dobrá, líná, nepříjemná, zlá, nenávistná, nepřístupná, nepříjemná. Nesnáším se, nesnáším, nesnáším!

Ale klid. Jsem tu s tebou, necítíš? Pociť moji ruku na tvém rameni. Pociť, jak tě objímám. Pociť, jak ti tiše měkkým laskavým hlasem plným lásky a něhy šeptám na ucho: Jsi jedinečná osobnost. Nejsi nic z toho špatného. Všechno dobré a špatné tě dělá tebou – dělá tě tak jedinečným člověkem a já tě takovouto osobou miluju.

Nikdo nikdy široko daleko nebude jako ty. Nikdo tě nenahradí, nikdo nezvládne to, co ty. Nikdo si neporadí tak dobře s tvými démony jako ty. Miluji tě, miluji tě celým svým srdcem, celou svou duší, protože jsi to ty. Snažíš se, bojuješ, přežíváš, žiješ, tajíš, držíš v sobě, nedovoluješ, aby to někdo viděl. Tvoje duše se trápí, tvé srdce puká, pověz mi všechno, pověz mi co tvé srdce trápí a já tě poslechnu. Budu poslouchat bedlivě tolik, kolik bude potřeba – dny, týdny, měsíce, roky, jenom proto, aby ta tíha z tvého srdce opadla. Budu tě držet v náruči, konejšit, utírat tvé slzy, držet tě, milovat tě – oddaně a bezmezně. Ty jsi já. Já jsem ty. A jenom já ti mohu dát to, co potřebuješ. Jenom já ti mohu dát všechny pocity světa. Jenom já tě mohu pochválit a dát ti tolik lásky, kolik jen potřebuješ. Jenom já to dokážu, protože já jsem ty a ty jsi já. Miluji tě, miluji tě, miluji tě.

Je mi to všechno líto. Omlouvám se ti za všechno. Děkuji ti za všechno. Miluji tě.

Toto je pro vás. Pro zlomené duše. Pro naplněné duše. Pro smutné duše. Pro milované duše. Pro zničené duše. Pro nádherné duše. Pro jedinečné duše. Nic krásnějšího než vaše symfonie neexistuje a nikdy existovat nebude.