Jeho horká těžká ruka mě chytila na zátylku. Neúspěšně jsem se snažila zbavit pocitu, že se mi to možná byť jen špetku líbí. Protože mě stejně tvrdě ochromoval strach. Netušila jsem, že bych se někdy mohla takto bát o vlastní život. Vykroutila bych se mu, kdybych nevěděla, že by to pak bylo ještě horší. Těžce sem polkla poslední sliny, které se zdržovaly v mých ústech. Snažila jsem se tvářit vyrovnaně, aby neviděl, že mi vážně nahání hrůzu.
Jeho tělo vyzařovalo mrazivě nepříjemné teplo, stejně jako jeho pohled. Ten pro mě ale byl teď záhadou, protože jsem stála zády. Mimo jiné jsem cítila i jeho vůni, která byla omamnější než kdejaká květina. Mohlo by to snad být ještě horší?
„Máš strach?" Vydechl do mého ucha, až jsem se otřásla.
Jistě, že ano, když mě tak nečekaně osloví.
„Ne." Vyřkla jsem téměř neslyšně.
„Asi by ses měla naučit lhát lépe, protože zatím jsi mizerná lhářka." Udeřila mě vlna jeho tlumeného hlasu.
Zamrazilo mě. Co mě tak mohlo prozradit? Úkosem jsem odklonila hlavu od jeho rtů. Nechtěla jsem slyšet ani jediné slovo. Jestli mě chce zabít, ať tak učiní.
„Šššt. Nejsem tak zlý." Cítila jsem v jeho slovech úsměvný tón. Nebylo to tak, že bych se ho bála, že je zlý. Ale byl mi svým chováním odporný. Nutilo mě to, si nad jeho slovy zhnuseně odplivnout, jak bych to asi normálně udělala. Ale v jeho přítomnosti jsem si to nedokázala dovolit. Ještě bych z toho vyšla o poznání hůř.
Stála jsem na tenké kře, která se stále odlamovala. Cítila jsem, že se ke mně sklání. Byl o poznání vyšší, než já. A navíc mě jeho přízračně tmavé vlasy zašimraly na obnažené kůži ramene. Zatnula jsem zuby a dlaně stiskla v pěsti. Snažila jsem se nevyletět. Neohnat se po něm. Nevlepit mu pár dobře mířených pohlavků a skopat ho do kuličky. Místo toho jsem držela napnutá jak struna a na sucho polykala vzduch v ústech. Zhluboka se nadechl nosem a mě zamrazilo ještě víc. Vdechoval mou vůni znovu a znovu zatím, co jeho ruka zmizela ze zátylku a posouvala se po délce mých zad až do pasu.
Nedokázala jsem zapřít, že se celé mé tělo třáslo. A doufala jsem, že jen strachem. Pevně stiskl ruku na mém boku a druhou se lehce opřel o mé holé rameno. Kolikrát jsem si říkala, že tohle oblečení musím přestat nosit. Přitahuje jen smůlu a ohavné muže.
„Ani ty sama si nemůžeš myslet, že jsem tak zlý." Mezi každým slovem se lehce rty otřel o kůži na mém krku. Na chvíli mě to téměř oslepilo. I bych, asi upadla, kdyby mě ta ruka na boku nesevřela pevněji.
„Hnusí se mi způsob, jak se mnou jednáš." Vyhrkla jsem. Neměla jsem co ztratit. Tedy jsem v to aspoň doufala. Jestliže mám zemřít, tak se ctí. Ale jemu to zjevně připadalo směšné. Tiše posměšně vydechl, což způsobilo, že mi jeho dech ovál šíji a málem mě to dostalo do kolen.
Jak jsem doufala, aby mě nechal být. Aby si to rozmyslel a nechal mě volně odejít....
Ruka z boku zase začala putovat. Tentokrát se přesunula přes bříško až na druhou strnu, kde se mnou tak rychle škubl, že jsem mu narazila do hrudníku. Nebo spíše do celého těla. Ale snažila jsem se to nevnímat. Děsila mě hrůzná myšlenka, že bych mohla před smrtí sloužit jako loutka.
„Já ti neublížím." Zašeptal mi do ucha.
Vážně ne? Tak jak vysvětlí ty mrtvé. To že se vloupal ke mně. Jak mi tímto dokazuje, že mi neublíží. Nevěřila bych tomu, ani kdyby mě přemlouval.
