Dívka, která byla tichá.

Hodná, pečlivá a laskavá holka. Od šesté třídy dokonce i tichá holka, která si nezaslouížila to co prožila. Byly to čtyři měsíce velkého utrpení. Udělala snad něco, co neměla dělat? Nebo jen tak někomu škublo v hlavě a bez nějakého důvodu začal povídat po třídě nějaké nesmyslné bláboly? Bohužel nikdy a nikdo se nedozví pravdu. Ani divká, která byla celý život veselá a ukecaná.

Vše se změnilo, dívka byla najednou v jiném světě. Měla strach a bála se, co bude dál. Uzavřená v sobě, chodila do školy, ze školy, do různých místností bytů, ale nejvíce času trávila ve svém pokoji, když byla doma. Neměla chuť do života, chtěla si něco udělat, ale nemohla. Nechtěla, aby ji stratili lidi, kteří ji měli, aspoň trošku rádi, nebo aby ublížila nějak své rodině. Její myšlenky se čím dál víc propadali do černých myšlenek. Byla neštěsná, nevěděla co má dělat, jak proti tomu bojovat, byla bezbranná. Když šla ven nebo jela dopravou ve městě, nevěděla co si má myslet, když na ni lidé koukali jako na blázna. Nerada mluvila před mnoha lidma, ikdyž je znala, tak měla problém se před nimi vyjařovat. K chlapům měla absolutný odpor, už od malinka, jen díky svému otcovi. Vlastně jsem zapomněla, jednoho chlapa měla ráda a to byl její strejda. Strejdu zbožnovala už od svého narození a ztrejda zase jí. Neustále si s polu hráli a hrajou si do dnes. Když má dívka nějaký problém a neví komu se s tím svěřit, jde za strejou a tetou a svěří se jim. Vždy se dívce snaží pomoci. Dívka je na ně moc pyšná za to, co pro ní dělají.

Uběhlo pár let a dívce se splnil sen, o kterém vždy snila. Přála si jít, aspoň jednou na fotbalový stadion. Díky jejímu strejdovy se jí to povedlo. Hrozně se těšila, až bude poprvé nastadioně, nemohla se dočkat, až nastane ten den. Bohužel ten den, když přišel, tak dívenka znejistila a začala se bát, co si o ní budou lidi myslet, a že na ní budou koukat blbě a podobně. Oblékla se tedy a šla se stredjou na fotbal. Celý zápas byla nervozní, tažke moc zápas nevnímala a dělala si zbyteční nervy.

Do konce sezóny zbyvali ještě tři zápasi, který dívenka se strejdou využila a šla na ně. Každým zápsem se její psychyka trochu zlepšovala a byla za to ráda.

Jednoho dne, když měla holčina narozeniny. Strejda ji dal dárek, který byl v obálce. Otevře ho a tam byla pernamentka na celou fotbalovou sezónu. Neuvěřitelně se těšila, až začne chodit na zápasy. Když začala sezóna, byla trochu nervozní, ale ne tolik jako poprvé na první zápase. Už si uměla věřit, že to není špatný človek. Po pár zápasech už to byla uplně jiná dívka, která by se vůbec nikdy nebála lidí, dokázala ukázat na venek své emoce, dokázala i zařvat gól, přitom se zvednou ze židle a skákat radostí.

Tu dobu i začala dívka chodit na střední školu, a v té byla zrovna moc nemluvné děvče. Nebyla schopná zatím sama navázat kontakt s někým ze třídy, poněvadž nikdo o ní nejevil zájem. Až po nějakém čase se začala bavit ze třídou.

Postupem času na střední škole začala dostávat jistotu a přestala se bát chlapů. Učitelů se víc ptala, když něco nechápala a dokázala i trochu projevit svůj názor. Už neměla takový problém mluvit před hodně lidma a toho si moc vážila. A to vše se jí povedlo, když se snažila proti strachu bojovat a pomohla jí s tím i kamarádka, se kterou se kamarádí od střední.