Makoto
,,Tak! Sfoukni svíčky a něco si přej!" usmála se mamka a já udělal co chtěla. Moje přání bylo vidět kluka s rybím ocasem co žije pod vodou. Jsou to krásná stvoření a údajně existují. Každý den jsem chodik k vodě poslouchat zvuky vln a koukat, jak pod čistou vodou oceánu plavou malynkatí tvorové. Občas jsem zahlédl i větší rybu, ale to málokdy. Vždy když tu sedím představuji si, jak v dálce skáče s delfíny i kluk s ploutví místo nohou. ,,Tak a teď si rozbal dárky" přerušila mně z mého přemýšlení mamka. Začal jsem tedy rozbalovat dárky. Všechny byly super, ale ten poslední byl nejlepší. Byly to vstupenky do zdejšího vodního muzea. Mají zde nejzajímavější tvory. Hodně jsem o tom četl a prý jim tam teď něco přibylo. ,,Děkuju vám!" vykřikl jsem nadšeně a všechny objal. ,,Všimli jsme si jak se pořád koukáš do toho moře a tak nás s tatínkem napadlo, že tě vezmeme sem. Bohužel budeš muset jít sám. S tátou máme práci" objal jsem je znova. ,,Děkuju vám moc ještě jednou..." oba rodiče se na mně usmáli. Tu noc jsem nemohl usnout. Hrozně se těším na druhý den.
Haru
Probral jsem se až teprve teď. Byl jsem ve vodě, opět. Kolem mě byly korály, malinké rybičky a spousta jiných prkotin co už dávno znám. Jen jedna věc se změnila a to byl prostor. Bylo to o dost menší než znám. Když jsem se rozplaval abych se od tud dostal narazil jsem prudce do něčeho průhledného a tvrdého. Opřel jsem o to dlaně a koukal ven. Poznávám ty dvounohá stvoření. Sedávají na mole, plážích a plavou nad hladinou a neustále řvou. Ale co dělají se mnou pod vodou? Nebo snad nejsou pod vodou? Kde to vůbec jsem? Začal jsem panikařit. Rozhlížel jsem se po celém prostoru kde chodili ti tvorové když se na sklo přilepila malá holčička a já ucukl. ,,Mami! Mami! Ariel!" Ariel? Já ale nejsem Ariel člověče... O asi dvě hlavy vyšší osoba k ní přistoupila a s úžasem mně pozorovala. Já se opět přitiskl rukama na sklo a prohlížel si co se děje, když mi najednou bliklo něco silne do očí a já se lekl a odplaval za jeden z kamenů. Byl jsem vyděšený. Nevěděl jsem, že jsou zde blesky. Malinko jsem vykoukl zda už zmizeli, ale přišel k nim jeden člověk navíc. ,,Madam, v muzeu se nesmí fotit s bleskem..." a dál už jsem nevnímal. Vzpomínám si. Plaval jsme v moři když mně najedou někdo chytil do sítě a pak už si jen pamatuji, že mi něco píchli a pak tma. Už mi to dává smysl. Uvěznili mně tu.
***
Makoto
6:00! Hbitě jsem vstal, udělal si ranní hygienu a běžel ke dveřím, když mně najednou zastavila rozespalá mamka. ,,Kam spěcháš broučku? Copak hoří?" uchechtla se a ospale zívla. ,,Jdu do toho muzea. Strašně se tam těším a protože jste koupili tři vstupenky, můžu tam jít i zítra třeba s-" nenechala mně to doříct a už měla námitky. ,,Tak za prvé mladý muži, otevírají až v půl desáté a za druhé, ty vstupenky nikomu nedávej. Mají tam něco, co by tě mohlo hodně zajímat" mrkla na mně a s úsměvem na tváři nám šla udělat snídani. Zajímalo by mně o čem to mluvila. Šel jsem do kuchyně za ní a posadil se ke stolu a míchal si kakao co mi právě mamka dala až pod nos. Nemohl jsem se dočkat a umíral jsem touhou tam jít. Achjo, a to je teprve půl sedmé.
9:30
Haru
Už se sem hrnou. Zaujaté a hladové obličeje dvounožců se rítili přímo ke mě. Přes večer jsem si hledal místo kde de budu moc skrýt a mít tak klid, proto jsem si do něj teď 'vlezl'. Když se nával lidí zmírnil vykoukl jsem ven, ale něco mně dost překvapilo. Byl to kluk se zelenýma krásnýma očima co zíral skrze to průhledné na mně. Ale v jeho očích jsem viděl něco co ještě u nikoho. Dokonce se mu v očích něco zalesklo. Myslím, že se tomu říká pláč. Důvěřivě, ale zároveň opatrně a pomalu jsem k němu připlul a položil ruce na místo kde měl ty své. Oba jsme na sebe zaujatě koukali, když v tom přiběhlo dvounohé dítě co kluka odstrčilo a primáčkl se na to průhledné jako včera holčička. ,,Ty vole mutant!" začal se smát a já netušil proč, jenže pak začal klepat na to průhledné a to uz byl problém. On to možná moc neslyšel, ale ve vodě uvnitř kostky ve které jsem byl mi to rvalo uši. Odplaval jsem rychle do úkrytu, mezi tím co zelenoočko vstal. Víc už jsem pouze poslouchal.
Makoto
Malý kluk, přibližně 12 let mu bylo mně jen tak prostě odstrčil, já klopýtl a spadl na zadek. ,,Ty vole mutant!" zařval kluk a to nejkrásnější stvoření a zároveň můj sen se lekl a odpalaval pryč. Zpátky od kud připlaval ke mě. Ten chlapeček mně naštval. Děti mám rád, ale jen ty vychovaný. Tohle byl fakan. Vstak jsem a podíval se na kluka. ,,Co si o sobě myslíš?" složil jsem si ruce na hrudi. ,,Odprejskni buzíku" chtěl do mně znovu strčit, ale já uhnul a on neudržel rovnováhu a spadl. ,,Kliď se ty spratku nebo ti dám takovou přes držku, že to do smrti nezapomeneš" řekl jsem vztekle a propaloval ho pohledem. Klukovi zřejmě došlo, že to myslím vážně a tak se rychle spaloval, zřejmě za rodičema a já se vrátil k akváriu a polozil něžně ruku na sklo. ,,Neboj. Už je to dobrý..." řekl jsem klidným hlasem a kluk s ocasem místo nohou vyplul směrem ke mě. Důvěřoval mi, šlo to na něm poznat a za to jsem byl neskutečně rád. Jen mi ho bylo líto. Věznit něco tak výjimečného a krásného v akváriu není dobré. Ano je pravda, že díky tomu jsem mohl vidět to, co jsem si vždy vidět přál, ale narovinu - on musí trpět. Ty jeho modré oči volali o pomoc. No jo, ale jak mu pomoc.
Pokračování příště....
Ano, pochopili jste správně. Tohle bude maličko delší příběh, ale mně osobně strašně baví. Podle mně jsou lidé s rybí ploutví nádherní, hlavně kluci, protože jsou neobvyklí (všichni známé Ariel :D)
Jinak názory? 😘😘😘😂
