Krok do prázdna,nebo krok do nebes?

Pomsta bude sladká...

Scarlet doufala,že zármutek,strach ze samoty,bolest v srdci ji přejde. Jenže ne a ne ustupovat. Věděla,že nemá cenu se o něj snažit když jí nechce,ale chtěla mu dokázat,že i přesto všechno dokáže něco co on ne. Něco neuvěřitelného. Seděla na posteli a hroutila se. Hlava plná otázek...
,,proč já?!"
,,bože,copak mi to nepřeješ?!"
,,jen já vždycky neumím najít toho pravého..."
A další spoustu otázek na které nenalezla odpovědi. Napadl jí ale přesto jeden krutý plán. Najít si na Facebooku jeho alespoň 2 spolužáky a napsat jim a zjistit,jaký on ve skutečnosti je. Rozklikla nějakého Pavla. Nějaký jeho spolužák,který vypadal docela jako fajn kluk. Jednoho dne jí Pavel napsal. ,,Ahoj" začal konverzaci a Scarlet pokračovala. Celý den si spolu propsali až Pavel zjistil,co všechno její bývalý kluk {jeho spolužák ze základky) jí udělal. Pavel se ničeho nebál a pozval Scarlet ven. Domluvili se na druhý den odpoledne do parku v její vesnici. Psali si spolu od rána do večera a byl to zároveň jediný člověk co Scarlet dokázal aspoň na chvíli rozesmát a to jen přes Facebook. Těšila se,ikdyž nevěděla,jak vypadá,jaký je a tak. Hned jak ho viděla,motala se jí jen jedna myšlenka... ,,to přece nemůže být on!" jen jeden pohled stačil na to,aby se Scarlet zalíbil. Sama byla zvědavá co Pavel,ale radši se neptala,bylo na to příliš brzo. Začla si s ním povídat,jako s nejlepším kamarádem. Bylo zvláštní vidět,jak po 1,5 týdnu se konečně usmívá a zas je plná života. Vždycky byla taková veselá a potom rozchodu ?Už to nebyla Scarlet... Ale ne jen toto bylo zvláštní. Co on? Pavel se na ni díval jako na obrázek,na nic jiného by se dívat nechtěl. Nechával jen oči na Scarlet. Byl večer,kdy se spolu museli rozloučit a on odjel. Celou cestu domů Scarlet přemýšlela,jak je ten kluk fajn,sympatický,krásný,milý ale pořád si byla jistá tím,že to bude možná dobrý kamarád ale nic víc. Zajímalo ji,jestli i Pavel myslel alepsoň chvilinku na ní avšak během dalších dnů se to dozvěděla...