Pane Scamandere?

Zpráva z nebes

Fakt, že zvířátka jsou bezesporu naprosto úžasná, vám potvrdí každý alespoň trochu rozumný čaroděj. Práce magizoologa však nebyla jen zábavná, ale také plná úskalí. O tom jsem se při svých cestách do zahraničí mohl přesvědčit doslova na vlastní kůži. Můj hlavní příběh však začal v šestém ročníku bradavické školy čar a kouzel. Proč že byl můj šestý ročník natolik důležitý, že jej zmiňuji?
Vyloučili mě. Za ohrožení lidského života zvířetem. Mí mrzimorští spolužáci a spolubydlící mi často vštěpovali, že tajný chov zvířat na koleji není tím nejlepším nápadem, ale já je neposlouchal. Mladická nerozvážnost. Měl jsem za to, že mám situaci zcela pod kontrolou.
Mí tvorové, od hafoně po maguára, byli úžasně ukrytí a nejspíše by se na jejich pobyt nikdy nepřišlo, kdyby nějaké pako náhodou nevypustilo mou okamii z šatníku.

Ano, uznávám, její držení možná bylo přes čáru a nad rámec mých kouzelnických schopností, ale když už jsem tak pracně získal její vejce, byl jsem odhodlán se o ni postarat. Dát jí domov. Bohužel, ne všichni studenti byli při jejím zmateném úprku natolik informovaní, aby zachovali klid a nechali mě vystrašeného tvora bez větších následků chytit. Namísto toho se rozšířila naprostá panika a okamie ve svém zděšení napadla a ošklivě zranila nejmenovaného studenta Havraspáru, který byl následně převezen do Nemocnice Svatého Munga.
Po škole se rozšířilo, že „tomu magorovi  Scamanderovi" utekl drak. Drak! Okamie to byla.
To však nic neměnilo na tom, že mě ze školy vyloučili a nikdo, ani úžasný profesor Brumbál, tomu nedokázal zabránit. Ještě toho dne jsem si sbalil své věci i zvířata – krom již zmíněné okamie, které se podařilo dostat pryč, než jsem ji stihl ukořistit zpátky – a vrátil se domů.

„U Merlinových vousů, co tady děláš?"
To bylo to první, co jsem ze strany své milované matky slyšel, když jsem se objevil ve vchodových dveřích. Tedy až po tom, co mě pevně objala, div ze mě nevymačkala vnitřnosti horem, dolem. Shrnul jsem jí celou svou svízelnou situaci a neopomenul jediný detail. Na to se mi dostalo mnohahodinové přednášky o tom, jak mi každou chvíli připomínala, že na tajňačku chovaná zvířata bych mohl doplatit a také o tom, že jsem si zkazil celý život.
Ani mě nenapadlo cokoliv namítat, protože to všechno byla pravda. Jak se na bývalého studenta Mrzimoru slušelo a patřilo, celé jsem si to vyslechl a na konci se mi dostalo jednoduché otázky. 
„Co budeš dělat teď?"
Inu, nějakou dobu jsem pomáhal matce s péčí o naše hipogryfy a ihned poté, co jsem dosáhl plnoletosti, jsem získal ne příliš atraktivní práci na Ministerstvu kouzel, konkrétně na Oddělení pro relokaci domácích skřítků. Jestli mě bavila? Ne, nebavila.
Byla stereotypní. Stále jsem řešil ty samé svízele (skřítka zaseknutého v kanalizaci, jeho napadení mudlovským domácím mazlíčkem nebo prostě jen vyhazov) a seděl v té samé kanceláři, za což se mi pochopitelně nedostávalo nejlepšího platu.

To se však mělo jednoho dne změnit. O dva roky později mě totiž v pracovně navštívil sám profesor Albus Brumbál. Pořádně mě tím vyděsil, nečekal jsem ho a tak jsem na něj koukal jako na zjevení, dokud z něj nevypadlo, že mě chtěl jen a pouze překvapit.
Což o to, podařilo se mu to na výbornou.
„Tak jak se ti zamlouvá tvá práce na Ministerstvu, Mloku?" zeptal se mě se srdečným úsměvem a nabídl mi karamelku, kterou jsem zdvořile odmítl. Pokrčil jsem rameny a koutky mi rozpačitě zacukaly. 
„Snažím se brát to pozitivně," odpověděl jsem mu. Nebyl jsem typ člověka, který by si stěžoval na vše, co se mu kdy naskytlo. A že toho byla ohromná spousta. Profesor chápavě pokýval hlavou. Ačkoliv se mě na nic dalšího nevyptával, tušil jsem, že je mu nad slunce jasné, že se v kanceláři necítím být tak úplně ve své kůži. Ba dokonce, že v ní trpím jako zvíře. V tom mě také utvrdila jeho další slova.
„Tvůj stálý zájem o kouzelné tvory a tvé znalosti jsou nezvykle rozsáhlé. Rád bych viděl, jak by sis s nimi poradil venku ve světě," prohodil zcestně. Zmateně jsem se zamračil, ale neodvážil jsem se jej přerušovat.

„Uvolnilo se jedno místo na Divizi zvířat. Nebudu ti lhát, když ti povím, že se na to místo hodíš víc, než kdo jiný."
Zůstal jsem na něj koukat s pusou otevřenou dokořán a chvíli ze sebe nebyl schopen vysoukat jedinou hlásku, natož pak celou větu.
Práce na Divizi se rovnala poznávání dalekých krajů a studiu bytostí, o jakých se mi ani nesnilo a o kterých jsem dosud pouze četl! Měl jsem sto chutí proplesknout se zprava, zleva, abych se ujistil, že nesním.
„Ale pane profesore, já nemám potřebnou kvalifikaci," namítl jsem ohromeně po chvíli, načež na mě profesor spiklenecky mrkl.
„To nech na mě."
Zcela jistě měl v téhle nabídce prsty, cítil jsem to v kostech. Byla to však příležitost, která se neodmítala, jednoduše splněný sen jednoho chlapce.
Na mé tváři se rozlil ten nejryzejší a nejradostnější úsměv. „Kdy můžu nastoupit?"

- „Nu, hned zítra v časných hodinách jeden z našich magizoologů přenášedlem vyrazí na výpravu do Řecka, zcela jistě by se mu hodila tvá společnost."
Obdržel jsem několik vedlejších informací, kterými se netřeba více zatěžovat, pak jsem popadl svou brašnu a pelášil domů, rozdělané papírování nechávajíc daleko za sebou. Do očí se mi draly slzy radosti a čiré euforie. Sbohem, kanceláři!