Já to nechápu. Prostě nechápu. A taky nechápu, co je k nepochopení na tom, že to nechápu. A ostatní mě prostě nechápou. Možná právě to je důvodem k tomu, co chci udělat. Nevědomost je sladká, ale nechápání přináší jen slzy a utrpení. Nikdy to nedává nic dobrého.
Nechápavost je pocit beznaděje, bouře s elektrickými šoky. Je to hnusná ošuntělá krabice plná netvorů, kteří se líně plazí do mého života. Pořád a stále.
„Tyto úvahy už mě zabíjí." pomyslím si. Nevím, co s životem. Nevím ani, co pořád řeším.
„Nevím!" vykřiknu v duchu a schovám si obličej do dlaní. Začnu potichu plakat.
Žiletka v mé pravé ruce se přiblíží k levému předloktí. Nadechnu se a vydechnu. Chci to udělat? Chci to udělat. Opět hluboký nádech a žiletka se pomalu zarývá do mé kůže.
Způsobuje mi to bolest. Ale jakousi utěšující bolest. Odtáhnu žiletku od zápěstí a pozoruju odtékající kapičky krve. Jsem jako v tranzu. Snažím se silně procítit tu fyzickou bolest, abych zapomněla na tu psychickou. Nepomáhá to.
Žiletka se do předloktí zařízne ještě dvakrát. A pak se odhodlám ještě jednou.
Po tvářích mi stékají slzy, po zápěstí červené kapičky. Mou hrudí otřásají vzlyky a mou hlavu zatemňuje beznaděj.
V ten moment jsem jako psychopat. Ještě nikdy jsem sama sobě neublížila. Ale já už nemůžu dál žít v nekonečné nejistotě. Možná je to jenom se a bolest mě dokáže probudit do úžasného „barevného" světa. Ale žádný takový svět neexistuje. Jsem jen naivní, neschopná, nechápavá. A divná.
Napsáno: podzim 2015
ČTEŠ
Deník zničené
RandomTato kniha nabízí k nahlédnutí otisky mojí roztříštěné duše. ~~~~~~~~~ Příběhy, úvahy a podobné útvary, které píšu spontánně, když mi zrovna není nejlíp. Vždycky mě připadalo, že to je podobné, jako bych vzala svoji duši a otiskla ji na papír. Myšle...
