Šéfův syn

*1*

Když jsem se ráno vzbudila, necítila jsem se jako vždycky. Dnešek je pro mě velký den, velký krok do budoucnosti. Z malého předměstí se budu stěhovat do rušného velkoměsta. Jelikož už zítra nastupuji na právnickou fakultu. Kouknu na mobil, abych zjistila, kolik je hodin. Výborně vstávám tak akorát, abych všechno stihla. Je půl osmé. Musím se rychle obléknout, najíst, vyčistit zuby a dobalit zbytky věcí. Rozhlížím se po pokoji. Ten je už z většiny prázdný, protože se chci přestěhovat úplně a domů jezdit už jen nějak na návštěvu. Musím vstát a obléknout se. Co si dneska vezmu? Koukám do skříně a vyndavám z ní poslední kousky nezabaleného oblečení. Copak asi nejvíc zapadá do mého, poněkud výstředního vkusu nejvíce? Copak je asi vkus Sophie Märdové? Mám to! Dneska velmi jednoduše.

Když běžím dolů po schodech, v kuchyni už slyším mamku, která asi něco vaří. Počkat, co? Moje mamka vaří? A takhle brzo? Co se to jenom děje? Potichu se vkrádám do kuchyně a jen tak ji pozoruji. Ona dělá palačinky! ,,Mami?'' Otáčí se: ,,Ano, drahoušku? Copak potřebuješ? Palačinky budou za chviličku.'' Cože? Ona řekla palačinky? Tomu nemohu uvěřit. ,,Říkala jsi palačinky?'' zním poněkud vyděšeněji než ve skutečnosti jsem. Ale to ovšem nemění fakt, že palačinky dělala naposledy, když s námi byl táta. Jak mi chybí. ,,Ano, nebo je snad nechceš?'' hlas jejího zděšení byl patrný. ,,Ale ano, chci. Moc se na ně těším.'' ,,To jsem ráda, ale ještě budeš muset chvíli počkat. Můžeš si jít zatím třeba dobalovat věci, ano?'' Ach jo, po tomhle se mi bude stýskat. ,,Děkuju, odpověděla jsem. Mamce vtrhly slzy do očí. Radostí nebo smutkem, že odjedu? Musím jí jít obejmout. Během našeho objetí se však podívám za maminčina záda a spatřím palačinku na pánvi. ,,Mami? Palačinka.'' řeknu. Mamka se rychle otočí a honem jí dává pryč. V tom už ale mizím nahoru do pokoje, abych si mohla sbalit zbytek věcí.

Po jídle, vyčištěných zubech a všech drobných věcech je už čas vyjet. Musím si vyzvednout klíče od mého budoucího bytu. Jsem tak natěšená. Nejdříve se však musím pořádně rozloučit s mamkou. Když letím dolu, abychom se spolu mohly rozloučit, tak ji vidím stát hned u schodů. Brečí. Nevím, co mám dělat. Takhle jsem ji nikdy neviděla. Brečí a brečí. Já se jí snažím uklidnit, ale moc mi to nejde. Spíš vůbec. Ach jo, to mě tak mrzí. ,,Ale neboj, já za tebou budu jezdit. Mám tě ráda. Já tě neopustím jako...'' rozmyslím si to a větu raději nedořeknu. ,,Jako táta?'' Jak to ví? ,,Ano, jako táta. Nebudu jako on. Nemusíš se bát.'' Fajn. Tohle jí přimělo přestat brečet. Rychle kouknu na hodiny. Jejda, už je čas vyjet.

Když přijíždím k bytu, koukám se kolem. Tohle město, tahle ulice...je to skvělé. Bude to dokonalý začátek. Setkávám se s panem domácím. Je to milý, postarší pán. Jen mi předává klíče a přeje hodně štěstí do nového začátku. Je to od něj hezké, ale já to moc nevnímám. Moc se těším nahoru. Honem vyběhnu po schodech a odemykám nový byt. Celý si ho projdu, ale hned zase běžím pro spousty krabic, které postupně vynáším nahoru. To bude trvat dlouho, než to zase všechno vybalím. Je toho moc. Musím alespoň Nějaké krabice vybalit a nějak tento byt zútulnit. Nebo alespoň nějakou jeho část. Když koukám na hodinky, vidím, že mi za hodinu přijde první holčina na pohovor. Mohla by to být moje eventuální spolubydlící. Ještě se k nám přidá moje kamarádka Rachel, ale ta až příští týden. Ještě tu udělám nějaké úpravy a musím jít do kuchyně vybalit jídlo. Mám připravené chlebíčky a jednohubky, aby si ta příchozí holčina mohla nabídnout.Když mám připraveno na chvilku se zastavím a kouknu na ten skvělý výhled. Já to tu MILUJI už teď.

Někdo zvoní. To bude ona! Jaká asi bude? Honem běžím otevřít, aby nemusela dlouho čekat. Otevírám dveře. Cože? Co ta tady dělá?

Zkoušíme něco nového a neobvyklého . Tuto knihu píšeme spolu s Didly0905 . Předem se omlouváme za pravopisné chyby . Snad se vám naše společná práce bude líbit.

Na této knize spolupracuji s Didly0905 .

K&D