The smell of stories

První

Šťastná hvězda

Byla to planeta docela malá, zatím nepovšimnutá- taková malinkatá tečka uprostřed vesmíru. Okolo ní s radostí proplouvaly zářící hvězdy, culily se a vesele se na vzdálenou planetku usmívaly. Všechny byly tak šťastné, neb věděly, že mají jedna druhou. Nikdy nebyly samy, žily společně, ve svém dokonalém, velikém světě.

Pohádky jsou nádherné- skoro jako hvězdy- ale ať už jsou sebehezčí, musí mít i konec. Konec jedné ze šťastných hvězd nastal v den, kdy padaly komety. Každá z nich byla jasná jako samotné slunce, létaly vesmírnou tmou a kroužily kolem nepoznaných světů.

Komety sledovalo ze svých planetek tisíce roztodivných tvorů, všech barev i vzeření. Zvědavě natahovali krky a ruce, jen aby mohli být kometám alespoň o trochu blíže.

Letící komety, malé cestovatelky, sledovaly i samotné hvězdy. Některé krapet žárlily na tu třpytivou senzaci, jež jim byla tak nedosažitelně podobná. Oba druhy byly přece jen velice výjimečné, tak odlišené od všeho ostatního. Lidé k nim vzhlíželi, stejně jako tisíce dalších životů, které žily ve svých malých světech. Komety byly však výjimečné tím, že oproti hvězdám se daly vidět pouze jednou za několik set let- než znovu přicestovaly k vaší planetě, mohlo uplynout mnoho a mnoho roků, spoustu času, kdy oblohu zdobily pouze hvězdy.

Obloha byla dnes vidět ze všech světů obzvláště tmavě- byla noc komet. Hvězdy zářily nadšením, pozorovaly stáda přelétavých komet a tiše vyřkávaly svá přání, jakmile si vybraly tu, jenž určily vhodnou pro své poselství. Komety měly jejich přání odnést daleko, velice předaleko, na místo, kde se taková přání plní.

Jedna z hvězd však byla nedočkavá- slyšela již o zemi, v níž je přání okamžitě vyplněno, kde se vaše tajné tužby plní ještě před momentem, než je stačíte vyslovit. Jejím přáním bylo žít v té zázračné zemi, v zemi věčného štěstí. V místě, kde se ze snů stává skutečnost.

Nepověděla o svém plánu ani jediné z hvězd, a ačkoli ji trhalo srdce, že opustí svůj druh, tušila, že hvězdy jsou přece jen všude, a že tak svým způsobem bude vždy mezi svými. Zahnala proto strach a rozhodla se, že už nebude nadále čekat. Dnes je ten den.

Natáhla svou zlatě jiskřící ruku. Ostatní hvězdy vylekaně ucukly, začaly couvat a volat na svojí družku. „Hvězdo, hvězdičko, prosíme tě, co to děláš? Stáhni ruku a couvni o krok zpět, zpět mezi nás. Jen tady jsi doma," volaly hvězdy. Natáhlo se po ní několik rukou, ale to už hvězda zamávala a přeskočila hranici, jež dělila ji a letící dav komet. Prsty pevně sevřela okraj jedné z nich, cítila, jak ji pálí do dlaně, ale protože ona sama byla horoucí hvězdou, zdálo se to být spíše jako příjemné zahřátí.

Komety letěly neuvěřitelnou rychlostí- z dálky se to člověku ani nezdálo. Když se však hvězda vezla na jedné z nich, se zděšením pochopila, že její plán nikdy nemůže vyjít. Její rodina a přátelé již mizely v dálce, stávali se z nich pouze blikající tečky, jež postupně zhasínaly a uhasínaly. Natažené ruce mizely v dáli jako vlající praporky.

Hvězda dostala strach. Nikdy nepoznala samotu, nevěděla, jaké to je, být na světě opravdu sama. Ale teď, když onen pocit na kratičký okamžik okusila na vlastní kůži, věděla, že to nemůže přežít. Potřebovala je, své malé hvězdičky, milovala je.

Zatoužila se vrátit, chtěla znovu spatřit své hvězdy. Pokusila se otočit, zda-li ještě není čas se vrátit, když tu- ruka se jí na letoucí kometě smekla. Hvězda vykřikla, prsty ji v mžiku sklouzly a ona začala padat dolů.

Na nebi ji držel pocit štěstí, ale nyní, vystrašená a samotná, hvězda zapomněla, jaké to je štěstí cítit.

Komety zrovna ve chvíli, kdy hvězda spadla, prolétaly nad jedinou, osamocenou planetkou- nad tou nepovšimnutou planetkou, kterou několikrát do tisíce let míjely. Přece jen, proč by se nad ní měly pozastavovat? Byla podobná jako miliony jiných planetek.  

Každopádně, přesně na toto místo dopadla naše Šťastná hvězda. Komety nad ní proletěly jako hejno pomíjivého ptactva, minuly ji a zmizely v dáli, stejně, jako před tím její rodina a přátelé.

Hvězda dopadla tvrdě a bolestivě. Okamžitě se zvedla na nohy, s pláčem natahovala ruce k obloze, jako to dělávalo momentálně tisíce tvorů a živočichů po celém vesmíru.

Oni se však chtěli dotknout čehosi nemožného, ona se pouze chtěla vrátit domů.

Slzy ji kanuly na tvář. Její štěstí se ztratilo, její zář se ztrácela. Šťastná hvězda se proměnila v obyčejnou dívku, děvčátko s vlasy zlatými jako samotné hvězdy. Nohy se jí podlomily, dopadla do trávy a hlasitě se rozvzlykala. To, co jí bylo celým světem, se náhle proměnilo na zlatavé tečky v nedohlednu. Malé, zářivé body, nevelké ani jako špendlíková hlavička. Byla i ona vždycky takto maličká? Nepamatovala se.

Drobná, Šťastná hvězda, seděla na zeleném trávníku, obklopena kvetoucími rostlinami, a nepřála si nic víc než se znovu dostat na oblohu. Tam, kde jsou její sestry. „Ale až se komety jednoho dne vrátí," slibovala si, „Pak už nezaváhám. Neotočím se, chytnu kometu svou největší silou a nepustím, dokud se nedotknu bosou nohou země, kde se z přání stává skutečnost. A až na té zemi budu, na té přenádherné zemi, pak mým jediným přáním, budeš ty, můj sne, můj lístku domů."

-    -    -

Zdravím.

Tohle je trochu z jiného soudku, než mé obvyklé psaní- nejsem na styl zvyklá a někdy mi připadá trochu až moc.. trochu moc fantasy, dejme tomu. I tak doufám, že to není zas až tak zlé. Myslím, no, má to hlavu a patu,  co více byste si ode mě mohli přát, že? Tento krátký příběh jsem napsala po jednom dni, kdy mi bylo obzvláště těžce. Nevím, jak mě to mohlo napadnout, nejspíše je to blbost, ale já prostě všechno rovnou liju na papír, a tak je to dneska tady. Snad jste si čtení alespoň trochu užili, popřípadě vám to něco dalo. 

Budu velice vděčná za každý ohlas, ať už v podobě hvězdičky, komentu nebo kritiky. Děkuji :).