Child of the resistance (Voltron ff / CZ)

CHotR/1

Pomalu dostávali zpátky to, co měl Zarkon v držení tolik let. Bez Shira nemohli zformovat Voltron, ale i přes to paladini museli pokračovat za svým cílem. Zachraňovat planetu po planetě, rozděleni a ztraceni ve svém zármutku, ale přesto stále se snažící dostát svému jménu...

...

"Kolivane to nepůjde! Máme jich na sobě moc, takhle nepřistanu!" Zakřičel Lance, modrý paladin, do svého komunikátoru.

Stál jsem v břiše Modré lvice napohled stejně klidně, jako mí společníci, ale stisk mé ruky na mé zbrani byl o mnoho křečovitější než obvykle. Atmosféra mě dusila, cítil jsem se nestálý na svých nohou, což by se nemělo stávat. Byl jsem unavený, zoufalý, chtělo se mi křičet. Díval jsem se do země a snažil se...zapomenout. Není tady, Cainane. Už ne.

"Tahle mise nás oddělí na dost dlouhou dobu..." Odmlčel se a díval se na mě tím svým způsobem. Jako vždycky. Ví že se o něj bojím, i když to nechci dát najevo. "Pojď sem" Sevřel mě ve svých pažích. Proč ještě nejsem stejně vysoký, jako on? 

"Dej na sebe pozor" Proč mi to říká on? Já zůstávám na základně, on jde přímo do jámy lvové, aby dělal zvěda. Nechci aby šel, ale jsem i trochu hrdý.

"To patří spíš tobě" Sevřel jsem ho nazpět. Odtáhl se až moc brzo. A zase se usmíval a s ním i jeho oči. 

Stiskl jsem zuby pevně k sobě a odolal mrsknutí ocasem, když mnou projelo blesknutí frustrace. Cuknul jsem sebou, když mi Kolivanova ruka spočinula na rameni. Věnoval jsem mu letmý pohled, než jsem kývnul hlavou. Jsem v pořádku. Musím být.

 "Dobrá, nechte to na nás, otevři nám!" Ozval se Kolivan klidně a čekal, až Lance jeho požadavek splní. "Pokud jste si jistí, tak fajn!" Modrá lvice se několikrát bláznivě ve vzduchu zatočila, aby se vyhnula nepřátelským laserům a pak se těsně vedle nás otevřel výskokový panel. Kolival mě rázně drcnul do zad, než začal povzbuzovat ostatní, aby skákali. "Jdem! Jdem! JDEM!" Vrhl jsem se za zbytkem svého týmu. 

Kolem uší mi hvízdal vítr, který mi uvízl v třepotající se kapuci. Roztáhl jsem ruce, abych zmírnil rychlost, kterou jsem se řítil k zemi, stejně jako mí společníci. Mí bratři ve zbrani.

Povrch planety nebyl daleko a padáky nebyly potřeba. My Galrani máme vyztužené kosti, nebylo třeba se obávat jejich zlomení při pádu z takové směšné výšky několika pater. Překulil jsem se přes rameno a v tu chvíli jsem se ocitl v mezi palbou fialových laserů. Bojiště a zmatek. Rozběhl jsem se a vytáhl zbraň, malý nůž, který se v mém sevření prodloužil do meče. Rychle jsem se dostal mezi skupinku dronů a nechal průchod své frustraci. Už jsem to nemohl vydržet. Začal jsem křičet, jak má čepel ladně procházela jejich částmi, které následně vybuchovaly. Jeden výbuch mi ošlehl masku, ale nic jiného se nestalo. Můj křik ustal, ale nebylo mi o nich líp, spíš se mi znovu chtělo brečet.

Jsem trénovaný člen Blade of Marmora...není možné, aby mě zabilo něco...Zavrčel jsem vduchu, než mě lazerový paprsek zasáhl do boku. Napůl jsem zakňučel, otočil se po směru a mrštil jsem svůj meč, který roztříštil dotyčnému dronu hlavu. V podtřepu, zatímco jsem si přidržoval zraněný bok, který mě zpomaloval, jsem se rozběhl pro svůj meč a hned potom jsem se schoulil za jednou ze skal do krytu. 

Měl jsem matné mžitky před očima z bolesti a v komunikátoru jsem slyšel Kolivana, jak se dožaduje pomoci od Lance a Hunka, žlutého paladina, kteří nad námi kroužili ve svých Lvicích a bránili se Zarkonově letce. 

Ozářila nás ohromná exploze, když se Hunk chopil příležitosti a zničil hlavní bod nepřátelské defensivy, automatický laserový kanón, který nás ohrožoval tady na zemi. Bez něj už to šlo rychle.

Byl jsem skoro jako v tranzu, když jsem u poslední skupinky dronů zahodil meč a vztekle jsem se na roboty vrhl jen se svýma rukama a pěstmi. Nevím kolik času uběhlo, zatím co jsem zarýval své drápy do ocelových plátů už dávno zničeného dronu, zatímco se mé tělo třáslo a já se snažil, opravdu snažil, zase nekřičet, protože bojiště už pomalu utichlo. 

Známá velká ruka se mnou cukla nahoru, do stoje. Narovnal jsem se a snažil jsem se působit profesionálně, normálně, zatímco si Kolivan sundával masku a koukal na mě trošku vyčítavě, ale nikoli naštvaně, svýma žlutýma očima. Zvedl jsem bradu, abych snad zakryl zbytky slabosti, stejně jako zkrvavené ruce s roztrhanou kůží za záda.

"Cainane" Oslovil mě jménem a sundal mi masku. Koukal jsem se mu do tváře. Neucuknu, neudělám to. Kolivan si jen povzdechl a odvrátil pohled. Vrátil mi masku do rukou. "Běž se za ostatními, bitva je vyhrána." 

Bitva je vyhrána. Ta slova podivně zabolela. 

Pokýval jsem hlavou, nechtěl jsem slyšet svůj hlas a vydal jsem se hledat svou dýku. Když jsem ji našel, Kolivan už byl pryč a já mu byl vděčný. Chtěl jsem být sám, ale kdo může být sám v časech, kdy jste každý den na jiném bojišti? Na jiné planetě? Ne, nemůžu být sám, hlavně ne teď. Protože další bitva je vyhrána, ale válka stále trvá.