Mezi zdmi labyrintu

Kapitola I.

Jak se z Placu postupně vytrácelo světlo a prostor vymezený čtyřmi mohutnými kamennými stěnami se nořil do večerního šera, obyvatelé tohoto podivného místa již ustávali ve svých činnostech a trousili se směrem k jídelně, kde na ně čekala lahodná odměna za jejich celodenní úsilí. Kuchař zvaný Pánvička, jehož jim teprve před nedávnem přivezla kovová klec, se usmíval od ucha k uchu, s chutí nabíral z hrnku jednotlivé porce a podával je čekajícím kamarádům. Dlužno podotknout, že svou práci vykonával s takovým zápalem, jako by každá z těch porcí měla patřit jemu samotnému. Kolem jeho pracoviště zavládl čilý ruch. Placeři hlasitě konverzovali, překřikovali se a žertovali, téměř jako by se nikdo neohlížel na zdi lemující čtvercový prostor a na samotnou skutečnost neoddělitelně se vážící k jejich domovu.

Mezi tolika lidmi a také hlukem, který skupina takového počtu dokáže vyprodukovat, zanikalo i všeobecné povědomí o absenci skupiny běžců, jež se dnes zdržovala v mapovém bunkru o něco déle, než bývalo zvykem. Kdyby kdokoliv z přítomných jen sebemenším náznakem tušil důvod tohoto vybočení ze zaběhnuté rutiny, zajisté by atmosféra kolem byla vše možné, jen ne pohodová.

Nejspíš právě z toho důvodu Alby, kápo běžců a zároveň zdejší vůdce, vydal svým spolupracovníkům přísný zákaz zmínit se před kýmkoliv jiným, byť jen jediným slovem, o záležitosti, kterou se doposud zaobírali. Nepříjemné zjištění stále viselo ve vzduchu jako nějaký jedovatý opar vysávající i poslední špetku života ze všeho, co mělo tu smůlu a vyskytovalo se v jeho blízkosti. Jeho silný nezaměnitelný účinek se odrážel v očích mladíků rozestoupených kolem kulatého stolu s haldami map vykreslujících podrobný vzhled labyrintu, jenž obklopoval zelené prostranství zvané Plac. Labyrintu, z něhož od nynějška prokazatelně nebylo cesty ven. Jiskra vlastní pohledu jakéhokoliv živého člověka jako by se z jejich očí na moment úplně vytratila. Natolik je šokoval fakt, který se nad labyrintem již několik měsíců nerozhodně houpal a až právě nyní dostal definitivní podobu. Podobu, s níž se nelze přít. Ale ani smířit.

Když se těžké dveře bunkru konečně otevřely, běžci se začali pomalu trousit ven, aniž by upoutali něčí pozornost. S mrtvými výrazy ve tvářích zbavených veškeré naděje světa vůbec nezapadali do všeobecné scenérie bujarého veselí.

Kuchař se v hrnci jídla už skoro propracoval k samému dnu, když před něj konečně Alby a ostatní předstoupili, očekávajíce svůj příděl. Pánvička jim věnoval další ze škály úsměvů mu vlastních. „Kde jste byli takovou dobu, kluci?" optal se jich zvědavým, avšak bezstarostným hlasem, zatímco nabíral první porci.

Při vší té tíze, kterou si nesli ve svých duších, se jim chlapcova dobrá nálada zdála až nemístná. Neadekvátní jejich situaci. V té chvíli si jistě spousta z nich přála, aby si s ním mohli vyměnit místo. Nikomu nebylo zrovna do řeči, což dalo vzniknout chvilkové pauze, než se Alby chopil slova. „Trochu jsme se... zdrželi," podal odpověď, v níž bylo obsaženo vše a zároveň nic.

Pánvička jen přikývl, spokojený s vysvětlením, které si zřejmě vyložil po svém, a jal se běžci odevzdat misku plnou polévky. Až teď vzhlédl od svého pracoviště a pohlédl na Albyho. Něco v jeho pohledu ho nejspíš vystrašilo, neboť úsměv na jeho tváři zamrzl a chvíli už hrozilo, že se vytratí úplně. Tomu však druhý chlapec předešel, jakmile si uvědomil svůj aktuální výraz a okamžitě ho změnil na daleko přívětivější variantu. Když si se svou večeří sedal kousek dál od centra všeho dění, jen v hloubi duše doufal, že kuchař nepojal žádné podezření.

Ostatní ze skupiny svého vůdce následovali, ani oni zrovna příliš netoužili po zábavě. Ne po tom, co jim dnes labyrint tak nemilosrdně vmetl do tváří.

Chvíli panovalo hrobové ticho, narušované jen zvuky z okolí a tichým přežvykováním chlapců sedících v půlkruhu na měkké zemi. Takto uběhlo pár minut, při nichž napětí stoupalo až do bodu, při němž se stalo nesnesitelným. Jako první promluvil Minho, jen aby vzduchu trochu ulehčil. „Je to na plopák," konstatoval ponuře, aniž by odtrhl zrak od misky.

„Na pořádnou haldu plopáků," přisvědčil Newt hlasem tak tichým, až Minho nabyl dojmu, že dnešek jeho přítele připravil snad o veškerou sílu. Bylo to vůbec poprvé, co blonďák promluvil, od chvíle, kdy padla ta osudná věta.

Asiat jen přikývl a cosi zabručel, načež se pustil do žvýkání obsahu další lžičky. On, kterému obvykle tak chutnalo, nyní vypadal, jako by se do jídla nutil. Dnes mu i Pánvičkova výborná večeře nějak trpkla v ústech. Dlužno podotknout, že jeho přátelé se nacházeli vesměs v obdobné situaci.

Neuběhlo mnoho času a tíha oné věty vyřčené před nedávnem v bunkru se rozlézala do okolního vzduchu jako nějaká zákeřná nemoc. Přikryla večeřící skupinku temným mrakem, nepropouštějícím ani zlomek slunečních paprsků. Ačkoliv ji každý z chlapců svým vlastním způsobem vnímal ve formě čehosi neurčitého, přesto štiplavého a nepříjemného, nikdo se nepokusil ji s pomocí dalších slov rozpustit. Byla nabita nedefinovatelným chladem, vtíravým strachem, jenž dokázal srazit na kolena jakoukoliv odvahu, která by se v srdcích běžců mohla zrodit.

Ještě chvíli a Minho by přísahal, že i tráva kolem nich začíná černat. Ovšem každý, kdo ho zná dostatečně dobře, by mu nejspíše neuvěřil. Vypuštěna z jeho úst by se ta věta nemohla stát ničím víc než pouhou sarkastickou poznámkou, jedno jak blízko by měla k pravdě.

Naštěstí zhoustlé ticho protrhl hlas jejich vůdce. „Všichni víme, co jsme dnes zjistili," Alby se snažil znít stále stejně silně jako vždy, i navzdory tomu se v jeho hlase zrcadlily obavy, které by bez potíží dokázaly naplnit celý prostor labyrintu. Byl si toho vědom, přesto se nadechl a pokračoval. „Ale taky víme, že tohle místo je..." na okamžik zaváhal, jak se snažil vylovit ze své slovní zásoby vhodný výraz, „divný," opět se odmlčel, neboť mu došlo, že tentokrát mu chystaný motivační proslov nevyšel. Zahleděl se do dálky, jako by tam mohl nalézt odpověď. Zavrtěl hlavou, chtěl z ní vše vytřást a uvažovat zase jasně. Nakonec promluvil. „Chci říct, že tady si nemůžeme bejt ničím jistý. Ne stoprocentně," tímto svůj projev raději ukončil, na nic lepšího by se v této chvíli stejně nezmohl.

Minho se jeho slov chytil jako pověstného stébla. Přikývl, možná horlivěji, než měl původně v úmyslu. „Vždyť jo. Je tu klec, ne?" položil řečnickou otázku, po níž na něho ostatní upřeli nechápavé pohledy. Mladík si povzdechl. „No nějak nás sem poslali," dodal. Ani tehdy se nesetkal s pozitivní odezvou. Tedy přesněji řečeno, nesetkal se s žádnou odezvou. Což jej začínalo již mírně iritovat. „Prostě jsme se sem nějak dostali. A když to šlo sem, logicky to musí jít i ven. Jinak by to přece nedávalo smysl." Na tváři mu vykvetl úsměv, jenž naznačoval, jak moc si přeje, aby jej kamarádi pro tentokrát už konečně pochopili.

K jeho velké úlevě se dostavilo poměrně tiché, leč souhlasné mručení od většiny jeho souputníků. Ač veškeré jejich dosavadní poznatky značily opak, tento nový pohled na věc se zdál logickým a proto v rámci možností uvěřitelným. Dokázal zdánlivě nemožné, vstříkl jim do žil pár kapek nové naděje. Vymazat zjištění dnešního dne bylo sice nad jeho síly, avšak ani tak mu nikdo nemohl zapřít účinek.

Nikdo? Toho se Minho ve své radostné samolibosti jen domýšlel. V zápětí se dostavila reakce, jež ho jediným nakopnutím vrátila zpět do tvrdé reality. Newt upřel na kamaráda oči, v nichž se stále zračila tesknota čiré beznaděje, a promluvil tichým, zlomeným hlasem. „Jenže tohle místo nedává smysl." Jediná věta, pět zdánlivě bezvýznamných slov, v sobě nesla tolik. A možná víc, než by si jí kdokoliv z přítomných troufl přičítat.