Pro lásku

Jsou dny, kdy zíráme do stropu, bez duše, bez života. Nevidíme naději. Necítíme naději. Nemáme naději. Jenom přežíváme, neschopní zvednout se a něco udělat. A vlastně to ani nechceme. Žít je v ten okamžik až příliš náročné, než abychom to zkusili.

Pro mě tahle chvíle právě nastala. Ležím. Sleduji útlou prasklinu na zdi. Neslyším nic kromě tklivých tónů houslí a bušení krve ve vlastních spáncích. Přemýšlím, že vypnout depresivní hudbu by mi mohlo pomoci, avšak nemám sílu postavit se a zmáčknout tlačítko na mobilu.

Proč jsem vlastně smutná? Proč se každý večer musím na chvíli vzdát, zbavit se myšlenek na štěstí a jen se utápět v zoufalství? Nepřipadá mi to jako zdravý nápad. Jenže nebýt toho, plakala bych celý den.

Není to deprese. To vím jistě. Netrpím nechutenstvím, nemám potřebu ubližovat ani sobě, ani svému okolí. Baví mě žít, ale ne v tu jednu hodinu každý večer. Ne v tu jednu hodinu mezi úderem osmé a deváté, kdy jsem dřív bývala rozechvělá štěstím.

Pamatuji si ty dny jako by to bylo včera. Dívala jsem se z okna a čekala. Čekala na autobus, který přijížděl v sedm padesát devět. Někdy přijel pozdě. Málokdy dřív. Ale já vždy stála u okna a čekala na něj. Ne na autobus, ale na osobu v něm.

Vyšel ven, vždy s tím samým širokým úsměvem na tváři, až na ten jeden den. Ten jeden den se neusmíval. Zachmuřeně sledoval tmavou oblohu, která mu nikdy předtím nevadila, unaveně kopl do kamínku u cesty a znuděně zvedl ruku, aby mi zamával. Jenže když jsem mu zamávala nazpět, neviděl to. Sklopil pohled na chodník a opřel se o zídku, kterou byly obehnané popelnice u našeho domu.

Vyběhla jsem ven a nadšeně ho objala, jako by se nic nedělo. Jenže ono se dělo, viděla jsem to v jeho mně tak dobře známých rysech, v jeho strnulých ramenou, v jeho zaťatých ústech. Svraštila jsem obočí a v žertu se zeptala, proč měl tak dlouhý obličej.

Neodpověděl, jen mi věnoval jeden dlouhý, útrpný pohled. Zarazilo mě to ještě víc než cokoliv z toho, čeho jsem si všimla doteď. Nikdy nevynechal možnost odpovědět na tento náš starý vtip. Nikdy to neudělal.

Polkla jsem knedlík, který se mi náhle vytvořil v krku, jen aby se mi usadil na hrudi a sevřel mé srdce. Něco bylo špatně. Byla jsem dost vzhůru na to, abych tohle pochopila.

Jak moc to bylo zlé, mi došlo až doma. Otupěle jsem se podívala z okna na odjíždějící autobus, popadla sklenici, kterou jsem měla připravenou na stole a mrštila jí proti zdi. Do pokoje vběhla máma, nejprve vyděšená a poté rozzuřená, avšak já nemohla dělat nic jiného než klečet na zemi a vzlykat. Jako by se mi střepy ze skleničky zarazily přímo do srdce. Tenhle pocit jsem neznala. Tahle syrová, krutá bolest byla to poslední, co jsem si pamatovala, než jsem přestala vnímat svět.

To bylo před dvěma roky. Teď už jsem na tom lépe. Trochu. Předtím jsem plakala téměř každou minutu, kdy jsem byla sama, zatímco teď už je to jen hodina denně. Hodina, kdy se zamknu ve svém pokoji a oddávám se neřízenému zoufalství. Hodina, bez které bych tu dnes nebyla.

Co pro mě ten člověk znamenal? Byl víc než kamarád, víc než přítel. Spíš bratr, dvojče, kterého jsem nikdy neměla a kterého jsem z celého srdce zbožňovala. Byl moje všechno – moje první myšlenka když jsem vstávala a poslední, když jsem šla spát, moje první láska a moje první bezesná noc. A také moje poslední zlomené srdce, jelikož vím, že tento pocit znova zažít nedokážu.

Podívám se na hodiny a zatrne ve mně, když si uvědomím, že téměř polovina mého času je pryč a já ještě neuronila jedinou slzu. Snad je to dobře, ale nemohu si dovolit neplakat vůbec. Jindy na to čas nebude.