Allon

Věštba

Píše se rok 947 a čerstvě padesátiletý král Athelias sedí na svém honosném zlatém trůnu. Venku vládne nevlídné počasí a celým městem otřásá neutuchající vichřice. Venkovní podmínky jen podtrhují pochmurnou náladu celého dne. Zdá se, že tam sedí hodiny. Možná je to pravda. pomyslí si Králův rádce a jeho hlas prořízne nekonečné ubíjející ticho.

"Čekáme už dlouho pane". 

"Všiml jsem si. Myslím, že za upozorňování na očividné věci vás neplatím". Pokáral král stroze svého rádce. Ten sklopil oči a raději mlčel. Sám král však po chvíli promluvil a upoutal tak pozornost svého mladičkého rádce.

"Nebudu za ní přeci chodit. Já jsem se o její společnost neprosil." Mladík jen přikývl na srozuměnou a dále už jejich konverzace nepokračovala.

Zrovna ve chvíli, kdy se čekání začalo zdát nekonečné a král už chtěl odejít, se rozrazily dveře do vstupní síně. Vešla více než vysoká žena a její boty klapaly po vydlážděné síni. Král se na ni jen upřeně díval a nedokázal ze sebe vypudit opravdu nepříjemný pocit. Napadala jej spousta otázek a jeho hlavou jen vířili myšlenky. Je ta žena opravdu tak vysoká, nebo to dělají jen ty zvláštní boty, co mají tak vysoký podpatek? Napadlo jej jako první. Než si však stačil odpovědět na vlastní nevyřčenou otázku , zaujala žena jeho pozornost něčím jiným. V její tvrdé tváři s vystouplými lícními kostmi byli zasazeny opravdu ďábelské oči. Oči z jiného světa. Oči čistě bílé.

"Doufám že držíte slovo a nenajdu zde žádného zpropadeného strážného, který by jen dělal problémy. Myslím, že nakonec by to s ním nedopadlo vůbec dobře". Řekla, nebo spíše zašeptala žena výhružným tónem a opravdu hlubokým hlasem". S chladným úsměvem se dívala kolem, až mohli mít někteří pocit, že tam nějakého strážného najít chce.

Než však stačil král odpovědět, tato dabelsky vyhlížející žena roztáhla ruce, zavřela oči, hluboce se nadechla jako by chtěla vdechnout celou místnost a vše co k ní patřilo, krále nevyjímaje ,  vznesla se do vzduchu. Král vykřikl leknutím a divoce se mu rozbušilo srdce. Trochu více příčetný rádce s výdechem a údivem v hlase vyřkl. "Věštba započala". Chvíli  oba jako opaření sledovali co se bude dít, a to s naprosto vykulenýma očima plnýma strachu. Když žena otevřela oči, už nebyli tak čistě bílé jakoještě před chvílí byli. Do bílé měli opravdu daleko. Byli totiž naprosto černé, až se mohlo člověku zdát, že do té temnoty může spadnout. Poté promluvila znetvořeným hlasem tak, že začali vibrovat okna v celé sín ,  kachličky neměli daleko do prasknutí a muselo to sylšet celé město, ne-li království.

"Celých třicet let bude toto království žít v pokoji. Bude prosperovat a bohatnout. Již nyní však  uběhlo deset let od zrození zla. Po uplynutí třiceti let zlo povstane a tato země bude srovnána se zemí. Existuje však trojce mladých lidí. Ti ještě nejsou na světě. Ale patnáctým rokem života těchto sirotků započne roční lhůta. V této lhůtě je zapotřebí porazit zlo. Pokud se to nepovede země padne. Padne v prach a vše co se v ní nachází bude zničeno."

Chvíli bylo ticho. Neúprosné ubíjející ticho jež zužovalo celou místnost. Poté žena padla k zemi. Když s námahou vstala beze slova se otočila a odešla z místnosti. Král se otočil po své pravé ruce kde seděl jeho záhadným způsobem zemřelý rádce. 

"Teď abych si zase hledal nového". Řekl naprosto scestně přemýšlející a ještě konsternovaný král. Poté poslal pro zdravotníky, kteří však byli zbyteční.

Od věštby už uplynulo hodně času. Narodilo se již hodně dětí a zemřelo hodně starců, ale věštba oné záhadné ženy a klapot jejich vysokých podpatků na dlaždičkách zněl králi v hlavě ještě dlouhých třicet let. Třicet let strachu a třicet let tichého utpení v králově srdci. A nakonec také třicet let obav o celé své bohaté království.

Kdo jsou oni záhadní cizinci nevěděl. Nevěděl kde jde hledat. Jediné co věděl bylo, že ještě nejsou na světě a také, že budou sirotci. Proto nechal asi týden od oné záhadné události vybudovat sirotčinec. Ten Sirotčinec tam stojí ještě po třiceti letech. Sirotčinec Vědmy zachránkyně, kde budou své dětství prožívat tři zachránci dobra.