Vánoční večírek

Věra nesměle prošla dveřmi úřadu, o kterém sice věděla, že existuje, ale tak nějak měla pocit, že jí se netýká. Věděla, že nejspíš bude jednou na matrice vyřizovat úmrtní list svého muže, který má podlomené zdraví a pořád kouří. A taky věděla, že až skoná někdo z rozvětvené rodiny, kdo nemá děti, půjde na finanční úřad řešit dědickou daň. Věděla, že jednou ji nejspíš čeká jednání na Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, až budou mladí chtít zařídit pořádný příjezd do garáže, kterému stojí v cestě pidipozemek ve vlastnictví státu. Ale tenhle úřad nečekala.

Měla za sebou i jednání na Českém telekomunikačním úřadu. Její syn byl zuřivým radioamatérem a jednou to trošku přepálil, takže z toho byla polízanice. Něco kvůli tomu řešila i na Úřadu rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Když mu pak vysílačky zakázala, dal se na chemii a fyziku a tak měla co do činění i se Státním úřadem pro jadernou bezpečnost. Když s manželem přestavovali domek, který byl kousek od trati, navštívila i Drážní úřad, samozřejmě stavební úřad a protože to byla už dost stará stavba, potřebovala ještě razítko od památkového úřadu a nějaké papíry zařizovala na katastrálním úřadu. Když si vnuk hrál s dronem od Ježíška nedaleko letiště, žehlila to na Úřadu pro civilní letectví. Když si hrál zas s počítačem, měla co vysvětlovat na Národním úřadu pro kybernetickou bezpečnost. Ještě, že nikdo nepřišel na jeho experimenty s upgradováním vzduchovky po dědovi. Takže na Českém úřadě pro zkoušení zbraní a střeliva byla jen za kamarádkou, která tam pracovala. Stejně jako na Úřadu vlády, kde byla jednou jen na dni otevřených dveří.

Když manžel kopal studnu a málem kvůli tomu sousedovi spadl barák, podívala se i na báňský úřad. A protože si to soused všechno točil kamerou, tak ho šla udat na Úřad pro ochranu osobních údajů. A když se u nich ve městě domluvily obchody na stejných cenách pečiva, poznala i Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. I na újezdním úřadě byla, to když se s manželem stěhovali pryč z vojenského újezdu. Protože na manžela na jeho novém pracovišti spadl těžký kus železa, stěžovala si na Státním úřadu inspekce práce. Dokonce se ten jeho úraz dostal do statistik Českého statistického úřadu. A na tu firmu, kde dělal, pak stejně klekli z Finančního analytického úřadu, takže už neexistuje.

Když si dcera vzala bez jejího vědomí nějakého cizince a pak se s ním dohadovala o dítě, tak se Věra obrátila na Úřad pro mezinárodně právní ochranu. Když kandidovala i když na nevolitelném místě, měla tu čest i s Úřadem pro dohled nad hospodařením poltických stran a politických hnutí. O svém otci se dozvěděla nemilé věci od Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Přitom si o něm myslela, že byl celý život jen zapálený pro svou práci v Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví.

Jenže teď je najednou na Úřadu práce. Sama si myslela, že jako státní zaměstnankyně se nikdy nedostane jako klient právě na tento úřad. A to všechno jen kvůli tomu mladému cucákovi, co si před ním pustila hubu na špacír. Nebo vlastně nepustila.

Věra pracovala v jedné nejmenované instituci jako mzdová účetní krajské pobočky. Před pár lety se mzdy začaly počítat na centrále v Praze. Její místo ale nezrušili. Ona tak dál chodila do práce tedy spíš do zaměstnání. Práci žádnou neměla, ale s kolegyněmi si celou pracovní dobu vyměňovala recepty, na počítači luštila křížovky, prohlížela fotky vnoučat na Facebooku nebo seděla ve vedlejší kanceláři na kafíčku s Maruškou, která dělala písařku. Přepisovala z počítače věci na papír pro archivaci. Tedy je tiskla a pak odnášela do archivu. V dobách, kdy nebyly počítače, jí práce zabrala celý den. Musela všechno zapsat na stroji. Teď je to práce na půl hodiny a tak má dost času na kafíčko i na nějakou tu cigaretku.

Všechno vypadalo jako idylka. Věra se těšila, že těch pár let do důchodu nějak doklepe předstíráním práce. Jenže pak přišel ten zpropadený vánoční večírek. Zaměstnanci se už začínali pomalu bavit, když v tom hudba ztichla a doprostřed sálu se postavil ředitel pobočky. Popřál všem hezké Vánoce, poděkoval za dosažené výsledky, za hospodárné využívání prostředků a taky přivítal nějakého zástupce z pražského vedení. I ten přidal slova díků, jak se plní plány, jak se vše zlepšuje a jak vlastně panuje ráj na zemi. Takový mladý cucák. Mlíko mu teklo po bradě a když se naposledy vyměňovaly dnes už trochu zašlé kachličky na záchodcích v patře, kde bylo Věřino oddělení, tak se rodiče tohohle chlápka teprve v Bravíčku dozvídali, jak se takové děti dělají.

Tyhle mladý týpky Věra moc neuznávala, ale na druhou stranu jí byli ukradení. Až do toho večírku. Ten mladej jí najednou vyvolal. Ona celá ztuhla. A už se jí aplaudovalo. Dostala kytku a nějaký diplom, protože je na svém místě zaměstnaná už 40 let. Vida, to to uteklo, pomyslela si. Přijala tedy květinu, diplom a taky zprávu o tom, že jí navýší plat o 500 korun hrubého.

Ten mladej manažer z Prahy přijel ještě s nějakým svým stejně starým podržtaškou. Ten mu podlejzal jak mohl, ale zároveň bylo vidět, že čeká, až se jeho představený otočí, aby mu mohl vrazit dýku do zad. A právě tenhle nažehlený panák se rozhodl zabřednout do neformálního a rádoby nenuceného hovoru s hvězdou večera, kterou byla právě Věra. Pozval ji na skleničku a začal se vyptávat, jak se k práci v Úřadu dostala, tahal z ní, co a jak dřív fungovalo, co funguje a nefunguje dnes a pořád se tak rádoby žoviálně usmíval. Věra z něj byla lehce nervózní, ale po chvíli tréma opadla a ona se asi i vlivem vypitých dvojek vína vcelku uvolnila. Pak si i začala užívat, že sedí s mladým kolouškem. Zpočátku jí byl protivný, ale i on do sebe klopil sklenku za sklenkou a tak ztrácel svou masku a po chvíli z něj byl docela zábavný společník. Legrace ale skončila, když se, zcela bez jakéhokoliv zákeřného úmyslu Věry zeptal, co že vlastně dělá.