Vše je v kresbách [Baxdyn]

Toho obličeje křivky

Čůs!
Jelikož jsme s tímhle profilem nic doposud nedělaly, tak Vám chci oznámit nový příběh!😄
Oba obrázky i na obálce i v médiích jsou mé ultra mega skvělé Photoshop skillz.😂😂
Ten v médiích je starší, když jsem začínala, tak pardon😂
Eh...vypadá na to...
Btw. tahle ff je z dob kdy bydleli BMW pospolu a nehraje tam YouTube, ju?😄
Budeme hrát, že tam zůstanou více let a nemají smlouvu na být jenom na jeden rok😂
Nebudeme sem nic takového tahat, ju?😃
Tak enjoy!
☯Aninkol☯
____

Sedím na svém křesle a už zase vytahuji papír. Připadám si, že jsem na kreslení závislý...na jeho obličeji závislý.
Tužka, která ještě před chvílí ležela vedle papíru a čekala, až přijde další čmáranice, kterou bude dělat ona sama teď klouže po papíře a zanechává za sebou šedou, lesklou stopu.
Napřed kreslím malými tahy obrysy. Kreslím podle paměti, nepotřebuji ho vidět, nepotřebuji předlohu, Pavla znám stoprocentně.
Stínuji a snažím se zachytit jeho skutečnou podobu, která je tak úžasná, ani jedna moje kresba nevypadá tak úžasně.
Kreseb jeho tváře různými styly mám plné dva šuplíky, které byli původně na tužky, pastelky a všechny grafické potřeby.
Každým dnem večer, nebo v noci ho kreslím a utápím se v jeho očích, které jako jediné z portrétu jsou vždy modré. Jako ty jeho modřenky.
Je úžasné jak mě dokázal okouzlit a zamotat mi hlavu. Nedokážu myslet na nic jiného, jen na něj.
Pomalu jsem dotahoval poslední části obrysu, které měly představovat jeho dokonalé křivky.
Nakonec jsem se dole na papíru podepsal a napsal datum kreslení.
Odfoukl jsem z papíru zbytky gumy a následně papír zvedl, byl jsem nespokojený se svým výtvorem, ale to jsem byl zatím s každým.
Možná jsem zklamaný z toho, že vypadá malinko jinak než v reálu, a že má takový mrtvý výraz, který nic neříká. Jeho oči v reálném světě o něm říkají spoustu věcí, které na fotce, nebo na kresbě neuvidíte.
Papír, na kterém bylo mé asi tříhodinové dílo jsem uložil do zásuvky k ostatním kresbám, které jsem neprobíral už asi třičtvrtě roku.
Vždy když Pavel přijde ke mně do pokoje, tak se jen modlím, aby neprohraboval mé zásuvky, aby to nezjistil. Nemám v plánu mu to říct...zatím ne...musím počkat na ten správný okamžik.
Bojím se, ale jednou se to musí dozvědět, jednou ta pravda vyjde na povrch a já jen můžu čekat na svůj osud a přijmout ho, jako poslušný člověk...hah to těžko.
Usmíval jsem se pro sebe a přemýšlel nad všemi věcmi kolem obrazů, které odpočívají v mém šuplíku už relativně dlouho.

Mám vyschnuto v krku, delší dobu jsem nepil.
Zmáčkl jsem kliku, kterou jsem následně přitáhl k sobě, zavřel za sebou a sešel po dřevěném, vrzajícím schodišti dolů do kuchyně.
Nalil jsem si vodu a chystal jsem se i se sklínkou vyjít nahoru, ale jeho hlas mě zastavil.
„Štěpáne? Prosím...pomůžeš mi? Potřebuju tohle vysvětlit." Zeptal se mě bezradně a ukázal na papír před sebou.
Ani jsem si nevšiml, že tu je, byl na křesle u našeho stolku.
Měl rozcuchané vlasy, asi (rým) od toho, jak se pořád chytá za hlavu, když mu něco nejde.
Pousmál jsem se a zeptal se ho: „Dobrá, ale i já mám učení, tak s čím chceš pomoct?" Nakoukl jsem mu do papíru.
„Nevím co s tím mám jako dělat." Ťuknul do papíru prstem.
„V klidu já ti to vysvětlím" napil jsem se a začalo dlouhé vysvětlování, doprovázené otázkami, na které bylo i těžké odpovědět, ale pochopil to, no jo jsem šikovný.
„Děkuju, Štěpí" usmál se a políbil mě.

Najednou jsem se vymrštil do vzpřímeného sedu, který byl doprovázen mým ospalým „MUAAAAA!"
Usnul jsem...Hmm...super, ale byla pravda, že jsem dodělal kresbu, to jsem asi ještě nespal, ale potom už jo.
Mám taky žízeň...další plus pro sen.
Zhasnul jsem svou stolní lampičku, vstal ze židle, ještě rozespale jsem otevřel dveře a sešel po schodech do kuchyně, kde jsem jenom prolítl, rychle napustil skleničku vodou a běžel na schody.
Na prvním schodě jsem se zastavil a uvědomil si, že tam ani nemusí být, otočil jsem se a pomalinku nakouknul přes roh do obýváku a opravdu, nikdo tam nebyl, nikdo tam na mě nečíhá.
Oddechl jsem si a vycházel pomaličku schody, které jsem měl v plánu vyběhnout.
Zapadl jsem zase do svého pokoje a i se skleničkou v ruce jsem usedl na svůj gauč, kde jsem začal přemýšlet o mém životě, takové ty klasické otázky typu: 'Proč existuje život? Proč je můj život tak na hovno? Proč vůbec žiju?'
Jelikož už byla noc a bylo pozdě, tak jsem si vzal své pyžamo, normální volné shortky a asi Pavlovo staré triko, které mu bylo malé a mě zas obří.
Zalehl jsem do pos...na můj bílý gauč, přikryl se a snažil se usnout, co se mi asi po půl hodině povedlo, ale řeknu Vám, moc klidný spánek to nebyl.
___
Má cenu pokračovat?😕
Nevím nevím
Tak užívejte si svůj život a ahooj!
☯Aninkol☯
Slova-829