Panu Matsudovi...

Probudil se na zadním sedadle moderního černého auta, ve kterém se mu to podařilo před pár hodinami zalomit. Celé tělo ho bolelo z té krkolomné pozice, do které se nějakým, jemu neznámým, způsobem dostal. Vykoukl ze zatmaveného okénka. Naskytl se mu nádherný pohled na podzimní přírodu. Stromy pouštěly nažloutlé listy a vítr je roznášel po celém okolí. Jedním slovem, nádhera. Vždy žil ve městě, dokonce i v dětství, takže je pro něho pohled na typickou přírodu a jiné úkazy Anglie, naprosto kouzelný. Ne, že by v Japonsku neměli parky. To ne. Jen nebyly tak otevřené a přirozené, jako listnaté stromy lemující příjezdovou cestu, na jejíž kraji momentálně parkovali.

,,Matsudo!" houkl na něho Aizawa ze sedadla řidiče a vylezl z auta.

Zmíněný se pořádně protáhl a následoval svého kolegu k železné bráně, kde už hezkou chvilku postával Mogi. Jakmile otevřel dveře uslyšel vzdálený, dětský výskot, křik a pláč. Muselo jich tam být hodně.

Zahleděl se před sebe. Vrata byla obyčejná mřížovitá stejně, jako plot lemující pozemek. Na staré, zašlé ceduli přibité ke zděnému sloupu, na kterém bylo připevněně jedno křídlo brány, stálo velkým anglickým písmem napsáno 'Wammy's house'. Angličtinu ovládal velice dobře, tak si to snadno přeložil. Wammy... Watari...

Všichni tři stáli nehybně, jakoby se báli otevřít. Nakonec se toho však ujal Aizawa a s příšerným skřípáním otevřel jednu polovinu hlavní brány. Rozešli se po cestě dál, až k ošuntělé veliké budově.

***

Nudil se. A to hodně. Aizawa s Mogim šli s Rogerem - správcem ústavu - do jeho kanceláře probrat důležité téma. Tedy Mella.

A jeho nechali na chodbě... typické... jako by nebyl konverzativní typ. Usadil se na okenní římse a skrz sklo se kochal výhledem na celý sirotčinec. Veliká zahrada, na které se proháněly děti všeho věku, stromy, lemující železný plot a malebný kostelíček se zvonicí v anglickém stylu. Wincherter je překrásný, to musel uznat.

Po celkem dlouhé době, kdy sledoval malého chlapce, jak tahá blonďaté děvče za copy a uvažoval zda otevřít okno a okřiknout je nebo to nechat být, se otevřely dveře Rogerovy kanceláře a vyšli z nich Aizawa s Mogim.

Bleskově seskočil s římsy a s výrazem 'já muzikant' se na ně usmál.

,,Chce s tebou mluvit." kývnul Aizawa směrem odkud právě vyšli s přesvědčeným výrazem.

,,Se mnou?" podivil se Touta a pro jistotu se rozhlédl, jestli mluví skutečně na něj a poté na sebe ukázal s tázavým pohledem.

Aizawa přikývl a s Mogim se rozešel chodbou, kudy sem přišli. Ještě na Matsudu houknul: ,,Počkáme u auta." a oba zmizeli za rohem.

Polknul a s pocitem nervozity zatáhl za kliku. Vešel a zavřel za sebou dveře.

Roger k němu stál zády a díval se upřeně z okna na silnici vedle sirotčince. Před ním na parapetu bylo vyskládáno několik sešitů, sošek, prázdný rámeček na fotografii a pár podobných věcí. Vedle okna byla obrovská knihovnička a před ní kancelářský stůl se zelenou židlí na kolečkách.

Nervózně si odkašlal. ,,Chtěl jste se mnou mluvit, pane?"

Roger se konečně otočil. ,,Oh, ano, pane Matsudo..." přešel k psacímu stolu a otevřel jeden z šuplíků ,,Víte, je tu něco, co bych vám měl předat." Přišel blíž k Toutovi a podal mu nažloutlou obálku s japonským vázáním.

S nejistotou obálku přijal a tázavě se zadíval na Rogera.

,,Od L." řekl pouze.

Matsuda lehce vykulil oči. Od L...?!