Láska Růže Přináší

úvod

Jmenuji se Annabel Jen Karinson. Říkají mi Bell nebo Anno ale většinou mi říkají Bell. Je mi 16 let. Bydlím v malém městečku u velkoměsta v Británii. Mám tři sestry. Dvě starší a jednu mladší. Renesme a Daniela sou dvě starší sestry je jim 20 a 21 let. A mlatšího bratra je mu 9 let, Daniele a Renesme bydlí spolu odstěhovali se od nás když bylo Daniele 19 už u nás nebylí dva roky. Renesme byla jako moje nejlepší kamarádka mohla sem jí říct všechno ale je to přece sestra neřeknete jí úplně všechno. Tak to řeknu teď tady a všechno. 

Začalo to tehdy když mi bylo 10 let. Malá holka co nic neví o světě. Zamilovala jsem se do jednoho kluka. Bydlel u nás přes ulici. O trochu větší než já. Krátký černý  vlasy. Opálený. Bylo mu 12 let. Jmenoval se Tom. Chodil k nám na školu a naše rodiny se znali kvůli nepořádku, neměli se moc v lásce. Řekla sem Renesme že jsem se do něho zamilovla a ona mu to po dvou týdnech řekla a potom začalo peklo. Nejsem pěkná holka. Mám nadváhu. a už asi víte jak to všechno šlo dál. 

Jednoho rána sem šla do školy a on tam byl se svou bandou. A začali si dělat ze mě srandičky a nadávali mi. Obklíčili mě kolem a nechtěli mě nikam pustit hodili mi tašku do louže a začali si mě přehazovat a smát se a přitom říkali: ,,More já tu tlusťošku nechci vem si jí ty!"  ,,ne já ji nechci vem si jí ty!" ,, ne ty!"  Nepřestali do ty doby pokud jsem nespala do louže. Začali se mi smát a Tom mi řekl: ,,zapoměň na to valibuku já s tebou nikdy chodit nebudu!" Sklonil se ke mě a dal mi jednu facku přes obličej a začal se smát. Pak do mě kopnul a odešel pryč. 

Já jsem začala hrozně plakat a přišla sem do školy pozdě o hodinu a půl. Celá od bláta a s uplakanýma očima. Učitelka se mě zeptala co se stalo a já jsem jí řekla ze sem zaspala a že jsem utíkala  do školy a pak jsem uklouzla a spadla do louže. Kývla hlavou a řekla mi ať se posadím do lavice.

Šla jsem si sednout vedle mojí kamarádky Samanty. A všichni si začali o mě šuškat a smát se mi a ukazovat na mě prsem. Každý pohled od mích spolužáku byl zdrcující. Když jsem si sedla vedle mojí kamarádky Samanty a ta poznala že se něco stalo vyptávala se mě co se stalo. Nedokázala jsem jí říct co se stalo tak jsem jí řekla že jsem zaspala a že jsem prostě utíkala do školy a zakopla a spadla do louže a ať se už o to nestará. ,,fajn jak myslíš " Řekla Samanta. 

Po škole když sem šla domů tak Tom a jeho banda tam na mě čekali chtěla jsem utéct ale neměla jsem kam. Začali na mě křičet že jsem degeš, špína a kurva. Bála jsem je jich tak jsem se je snažila nevnímat a prošla sem kolem nich jako že nic pak když jsem je nevnímala tak žačali házet do mě kameny. Začala jsem utíkat a brečet a oni utíkali zamnou sledovali mě celou cestu až domů. Před barákem jsem zakopla o obrubník a ležela jsem na zemi. Všichni se ke mě seběhli a začali na mě řvát: ,,kam si šla ty děvko! " Řekl Tom. ,,jdeš žalovat mamince doma?" Řekl Saša a všichni se tomu začali se hlasitě smát. 

Rozbrečela jsem se a dala hlavu dolů. V tom sem dostala jednu kopačku do pusy. Lehla jsem si na zem a začala brečet bolestí. Otáčela jsem se ze strany na stranu a začala jsem se klepat. Tom se ke mě sklonil chytl mě za pusu a řekl: ,,jak to řekneš u vás doma zabiju tě" rozumíš! Začla jsem kývat hlavou dostala jsem facku po obličeji znova. Tom se otočil ke svojí bandě a začal křičet: ,,nemáme se čeho bát ta tlustá Raspuša to nikomu neřekne"   Otočili se ke mě zády a odešli a já jsem tam na zemi jen tak ležela a plakala.

Takhle to šlo dál. Trvalo to takhle 3 roky.  čím to déle trvalo začalo se to zhoršovat. Napadali mě když jsem šla do krámu nebo když jsem jen tak kolem nich procházela. Celé noci jsem nespala a každý den v kuse sem plakala. Nechtěla jsem aby mě takhle někdo z naší rodiny viděl tak jsem si počkala až všichni usnou abych jsem mohla uvolnit svoje city. Měla jsem sebevražebný sklony.

Začala jsem se řezat na noze tam kde jsou tepny snědla jsem plato prášků a čekala na to že se ráno nevzbudím začala jsem 16 krát denně jíst. Bála jsem se chodit ven. Po každý mě tahala ven máma a mámě ne říct nemůžeš takže jsem šla s ní ven nechala mě před barákem že tam mám počkat že si jde něco vyřídit a tam mě čekal on. Do teď kdy ho vidím se celá rozklepu bojím se a utíkám jinou cestou pryč o kterých on sám neví. Ale teď nebylo kudy kam utýct. Šel ke mě stím že se mi vysměje. ,,hej ty kundo obtloustlá ty ještě žiješ a furt pláčeš doma?" začal se smát. do toho přišel on. Hnědovlasej kluk s hnědýma očima a se zeleným dresem s číslem 7. ,,hej nemůžeš jít na někoho sebe rovným!'' Zakřičel a já utekla pryč a nechala sem to takhle být.