Nezkrotný živel {Avengers}

1. Projekt

„Ještě než mi utečete do všech koutů tohoto města, rád bych vás upozornil na projekt, který máte odevzdat nejpozději do tohoto pátku. Každý svá témata máte, tak jsem zvědav, jak jste se s nimi poprali,” na závěr přednášky jaderné fyziky nás upozornil profesor.

Rázem jsem nabrala v obličeji křídovou barvu a vykulila oči. Od ostatních se mu dostalo jen neurčité zabrblání, že nezapomněli. Jasně, všichni už jsou beztak někde v půlce, jen slečna Master ani nezačala. Zatraceně s mou zapomnětlivostí.

„Přeji vám hezký zbytek dne a zítra nashledanou,” rozpustil naši třídu profesor a odkráčel z posluchárny.

„Zatraceně!” zakleju si sama na sebe při balení notebooku do batohu.

„Tady nám někdo zapomněl na projekt,” ozvalo se zprava. Ano, jednalo se o mého nejlepšího kamaráda Michaela Parkera, toho nejintelignějšího modrookého bruneta, co jsem kdy potkala.

„Bude hodně vadit, když to neodevzdám?” nasadím nevinný kukuč a vstanu s ním ze židle.

„Na to ani nemysli Masterová! Do toho projektu tě natlačím, až se z tvé hlavy bude kouřit!” tentokrát se do toho vložil hlas mého druhého nejlepšího kamaráda, Roryho Endersewa, zrzka se zelenýma očima k sežrání.

Všichni tři jsme vyšli z posluchárny a zamířili si to do našeho oblíbeného bistra hned vedle fakulty. Jelikož to byla poslední dnešní přednáška, mohli jsme konečně opustit newyorskou vysokou školu a nemít při tom výčitky.

„Když já to nestihnu! Mám na to jen tři dny!” zafňukám nad Roryho přísností, sotva dosedneme a objednáme si jídlo.

„Výmluva! Já to minule zvládl za den,” odfrkl si nazpět.

„Ale ty jsi kluk, já holka!” bránila jsem se.

„No a? Já mám zase horší známky než ty,” povytáhl obočí, v očích jsem mu zahlédla ty jeho obvyklé jiskřičky pobavení.

„Klid, já ti s tím pomohu. Jaké máš téma?” zachránil mě Michael a já se na něj s vděčností podívala.

„Jak dlouho působí radioaktivita. Je to k zbláznění!” vyhrknu tak vehementně, až málem zrovna přicházející číšnice opustí naše objednané jídlo.

„To není zase tak špatné. Znám jednu dávno opuštěnou jadernou elektrárnu, mohli bychom tam zajít a naměřit tam hodnoty. Pochybuji, že by to na nás působilo, opravdu to tam je hodně staré,” ujišťoval mě Mike.

„Hmm...to není špatný nápad, tak jo. Děkuju!” rozzářím se jako sluníčko a pevně ho obejmu.

„Dobrý, dobrý. Co bych neudělal pro svou nej kámošku,” zasmál se a odtáhli jsme se od sebe.

„Hele můžu jít s vámi?? To mě docela začíná lákat,” ušklíbl se Rory.

„Pro mě, za mě. Ale pod podmínkou, že mi taky pomůžeš,” uculím se na něj.

„To je vydírání!” vyjekl a dramaticky se chytil za srdce.

„Kamaráde, to jsou naše podmínky. Ber nebo nech být,” zasmál se se mnou Mike, až nám málem zaskočilo jídlo.

„Když mě jinak nevezmete,” odevzdaně vydechl, ale v očích jsem mu viděla, jak je nadšený, že tam půjdeme.

„Kdy tam půjdeme?” zajímalo mě.

„Hned zítra po škole. Abychom pak stihli zpracovat výsledky, co by naměřil radiometr nebo dozimetr,” určil Mike.

„Jul? Co je? Nemáš čas?” znejistil Rory, když spatřil můj výraz.