Ten pravý (MenT Fanfiction) - Dokončeno

1. (opraveno)

Ema

Byla letní noc a já se procházela po rozsvícených Pardubicích. Sedla jsem si na lavičku v nedalekém parku u sídliště a přemýšlela nad mým dosavadním životem. Sice mám pouze sedmnáct let, ale mám pocit, že jsem nikdy nic nedokázala, jak v uspokojení potřeb mých bývalých partnerů, tak v udržování dobrých vztahů s mými vrstevníky, či matkou. S otcem se už více jak dva roky nestýkáme, možná si tak do půl roka jednou zavoláme. Začínala mi být celkem zima a navíc jsem dokouřila poslední cigaretu, takže jsem se rozhodla odejít domů.

V pomyšlení, co na mě doma bude čekat, respektive zuřící a vystresovaná matka, jsem se cestou celkem loudala. Nasadila jsem si kapuci a do uší dala sluchátka a dívala se všude okolo, než na cestu, a tak jsem do někoho vrazila. Oba jsme se zastavili a já se snažila onomu člověku omluvit, ale hned, jak jsem k němu zvedla hlavu, zůstala jsem na něj jen zírat a ten člověk to měl podobně. "Eh, Emo?" nevěřil svým očím Honza. "No, ahoj." zasmála jsem. "Dlouho jsem tě neviděl." začal mluvit a hluboce a vděčně se mi podíval do očí. "Kolik to tak může být let?" zamyšleně pokračoval. "Asi dva roky?" nejistě jsem ze sebe vyhrkla. "No a nechtěla bys třeba někam zajít, když jsme se tak dlouho neviděli?" zaujatě se zeptal a já na nabídku kývla. Vybrali jsme kebab, jelikož se nacházel tak pět kroků od nás.

Nečekala jsem, že by mi i ten kebab zaplatil, ale neřešila jsem to, aspoň jsem se najedla zadarmo. Tahle celá situace se mi zdála neuvěřitelná. Najednou se potkám se známým, kterého jsem dlouho neviděla a teď tu s ním o půl desáté sedím a jím kebab, který mi dokonce zaplatil. Je to prostě zvláštní. Za tu dobu jsme prolomili ledy a bavili se jako za starých časů. Abych také vysvětlila náš vztah, na základce jsem se hodně kamarádila s Lindou, jeho sestrou, takže jsem často výdala i Honzu, ale poté přišlo studium na gymnáziu a nás rozdělili do jiných tříd, takže přátelství celkem ochladlo.

Dojedli jsme a vydali se zpět do ulice osvětlené pouličními lampami. Procházeli jsme se a stále si vyprávěli, co vše se v našich životech odehrálo a pak jsme procházeli kolem trafiky a mě napadlo, že bych si mohla zajít koupit nějakou tu krabičku cigaret, aby mě aspoň něco mohlo zachránit od výprasku mé matky. "Jen si dojdu pro cigára." vytahovala jsem nějaké peníze z kapsy od mikiny. Zanedlouho jsem se vrátila s krabičkou červených Mallborek a následně jednu zapálila. Honza se jen šokovaně tvářil. "Co je?" zasmála jsem se jeho výrazu a potáhla. "Je divný tě vidět takhle." odpověděl a opět jsme se rozešli, dokud jsme neobjevili lavičku. "Jak jako takhle?" nechápala jsem. "Jakože myslím, tě vidět kouřit a vidět tě hrozně vyspělou." smál se. "Těžký život tvrdě studujícího žáka na Pardubickém gymnáziu." smála jsem se taky. "Ještě si tě pamatuju jako brunetu, co by nikdy cigáro do pusy nestrčila a zajímala ji jenom zvířátka." smál se momentálně mým blond vlasům a mým novým zvykům. "To jsem byla hold ještě blbá a naivní holka, no." vydechla jsem kouř.

Tu noc jsem se domů dostala až někdy o půlnoci. Máma překvapivě nebyla doma. Sice se musí v práci otáčet, aby nás vůbec uživila, ale polovinu výplaty vždy propije. S Honzou jsme také si vyměnili čísla a slibovali si, že si musíme ještě někdy udělat nostalgický večer. Musím přiznat, že už teď mi docela chybí.