StarGate:Atlantida - Pravda osvobozuje?

1. Cestou nejmenšího odporu

Bylo to lepší než jsem si myslela. Krčila jsem se za bednami, které zrovna naložili a vůbec mě nenapadlo se bát, že by mohly spadnout. Adrenalin mi v krvi strmě stoupal, tak jako loď k obloze. Vše okolo se třáslo a já byla vděčná, že loď přistála na zemi a nezůstala ve vesmíru. Tím by můj plán trochu pozbyl pointy.

Pevněji jsem sevřela madlo a v hrudi dusila nadšený výkřik. Ten by stačil k tomu, aby moje cesta skončila dřív než začala.

Za několik minut se mi zhoupl žaludek a třas přestal. Dala jsem si třicet vteřin na vydýchání a hned se dala do práce.

Rozepnula jsem krosnu a vytáhla brašnu se svým nádobíčkem. Vše rozložila před sebe a odběhla k ovládacímu panelu. Pokud záznamy nelhaly a já sehnala vše, nemělo by mi nic stát v cestě.

Diagnostiku měli provést třicet minut po vzletu. Nebylo času nazbyt. Šroubovákem jsem odstranila kryt a odhalila dráty. Srdce se mi roztlouklo jako zvon.

Doběhla jsem si pro kabely a noťas a napíchla se na vnitřní obvod, odkud vedla poměrně složitá cesta do hlavního serveru. Zkontrolovala jsem čas, zapnula stopky, a dala se do práce. Na těchto pár minutách závisela celá moje cesta a já ji chtěla podstoupit. Musela jsem, jinak to nešlo. Obětovala jsem jí už tolik.

Přístup odepřen.

Chybové hlášení jsem ignorovala. Nebylo první a ani poslední. Tohle nebylo obyčejné zajištění, moc dobře jsem si uvědomovala, že se tu nebudou nacházet pouze lidské systémy, ale na druhou stranu jsem to čekala těžší. Přeci jen na tom pracovali i lidé, takže jsem počítala s tím, že ovládací systémy budou částečně lidské.

Za pár okamžiků jsem vypnula stopky a podívala se na čas. Pod sedm minut, dobrý čas, ale to byl jenom začátek.

Připojila jsem tablet a stáhla si potřebná hesla a data, abych měla všechny kamery pod dohledem, abych se mohla pohybovat po lodi nespatřena. Což už nebyl takový problém, naučit se plán lodi bylo složitější, ale bude to stát za to, tím jsem si byla jista.

Sbalila jsem si věci a s tabletem pořízeným za hříšné peníze, kterými jsem měla doplatit studentskou půjčku, jsem se vydala najít si bezpečnější místo pro přežívání než doletíme na místo určení.

***

„Majore, jsme připraveni vstoupit do hyperprostoru?" Plukovník Ellis se ani neobtěžoval otočit na muže po své pravici a zíral skrze nerozbitné sklo na planetu před sebou. Start ze země proběhl v pořádku a už se nemohl dočkat až konečně vyrazí na Atlantidu. Apollo vyžadovalo pár oprav, díky kterým museli přistát na planetě, ale teď už byli na oběžné dráze a čekalo se jen na poslední hlášení o stavu lodi.

„Máme tu chybové hlášení o detekci známek života na palubě." Ellis nespokojeně stiskl rty a konečně se na svého podřízeného podíval.

„Majore, o tohle se měli postarat technici na Zemi. Chcete mi říct, že svou práci zanedbali?" Zpražil mladšího muže rozzlobeným pohledem.

„Vše jsem po nich zkontroloval, pane, ale nesedí mi tu počty a objevují se mi tu známky života na místech, kde nikdo není."

„Takže se vrátíme na Zem, aby se na to ti vrtáci podívali znovu? To mi chcete říct?" V řídící místnosti nastalo ticho.

„Znovu to zkontroluju, pane," nedal se major vystrašit nadřízeným a znovu zkontroloval program. Netrvalo to ani pět minut a všechny počty souhlasily.