DRACO MALFOY A KÁMEN V JEHO SRDCI

SRDCE Z KAMENE

Stál jsem na stoličce uprostřed krámku madame Malkinové zatím, co mi majitelka obchodu přišpendlovala spodní okraj hábitu. Její prsty jemně a zručně přichycovaly drahou černou látku, aby pak přebytečnou část mohla odstranit pouhým ladným mávnutím své hůlky a patřičným kouzlem. Její ruka se v jedné chvíli dotkla mého lýtka a já měl co dělat, abych se neotřásl. Celé mé tělo ztuhlo, nebyl jsem zvyklý na žádný tělesný kontakt. Když tak přemýšlím, nevím, jestli se mě vůbec někdy někdo z rodičů dotkl jinak než při bytí.

Venku bylo krásně, srpnové slunce kreslilo svými hřejivými paprsky ulice zlatou barvou. Na Příčné vládl shon a povyk. Rušno tu bývá vždy, ale právě dnes o to více, protože všechny rodiny s dětmi, které studují nebo se chystají studovat v Bradavicích, musí nakoupit vše potřebné. Má matka s otcem právě teď nakupují nové učebnice do prvního ročníku v Krucáncích a kaňourech. Měl bych mít asi dobrou náladu, měl bych pociťovat radost, nadšení, nedočkavost a možná i trochu strachu. Měl bych, ale necítil jsem nic. Už tak dlouho se v mém srdci usadila šedá můra lhostejnosti, že mé srdce nebylo schopno tak silného emocionálního projevu. Lhostejnost. To jediné, co jsem znal. Kdyby na mě někdo v té chvíli seslal kletbu Avada Kedavra, bylo by mi to upřímně úplně jedno. Nebo možná ne, možná bych měl radost, že tohle všechno už končí. Konečně bych něco cítil.

Stolička mi připomínala vyvýšené podium pro herce. Já byl ten herec a celý můj dosavadní život byl jedna velká divadelní hra. Hra plná nacvičených grimas a gest. Svůj text jsem znal nazpaměť, vštěpován mi byl odmalička. Naučil jsem se kontrolovat vše, co říkám. Dovedl jsem to k dokonalosti. Přizpůsobil jsem požadavkům své myšlenky a uměl jsem papouškovat lži, a přitom se cítit upřímně. Má herecká kariéra mi byla předurčena. Hlavní role: Draco Malfoy, jako povýšený, pyšný aristokrat, odpůrce mudlů, mudlovských šmejdů a kříženců. Draco Malfoy, který samo sebou letos nastoupí do Bradavic a klobouk vyřkne ZMIJOZEL, jakmile se jen přiblíží k jeho hlavě. Draco Malfoy, budoucí úspěšný student, hráč famfrpálu, absolvent školy, výhodně ženat. Ano to byla má role a já měl v plánu se přesně držet scénáře. Kdybych se od něj odchýlil určitě by mi pomohla nápověda v podobě otcovi hůlky a tichého Crucio.

„Tak už to za chvíli bude drahoušku, jen si odskočím pro více špendlíků," zamumlala madame Malkinová a zanechala mě v místnůstce provoněné vypranými látkami, kůží a magií. Náhle jsem zpozoroval u dveří pohyb. Jako ve zpomaleném záběru jsem sledoval, jak se dveře s tklivým skřípěním otevírají a dovnitř se hrne kužel světla, ve kterém tancují smítečka prachu z prašné ulice. Pak zazvonil malý zlatý zvoneček nade dveřmi a za kuželem světla vklouzl dovnitř chlapec. Vypadal velmi nesměle, nejistě. Na první pohled mě zaujalo jeho prapodivné oblečení, očividně mudlovské. Byl oděn do červeno modré kostičkované košile, která byla o pár čísel větší a musel si proto ohrnout její rukávy, modré vyšisované džíny mu kolem útlého pasu držely snad jen silou vůle. Místo pásku použil kousek motouzu. Zavřel za sebou dveře a prohrábl si své tmavé vlasy. Jako by to ještě bylo vůbec třeba, měl je už i tak dost rozcuchané. Podle jeho zjevu by člověk očekával, že venku zuří vichřice, ale opak byl pravdou. Venku bylo bezvětří a dusno. Hrozné dusno. Náhle mi bylo horko a já cítil, že se mi krev hrne do tváře. Srdce mi bušilo a po zádech mi ztékal čůrek potu.

Jeho nádherné mechově zelené oči zmateně těkaly po krámu až se střetly s mými. „Draco, klid! Dýchej!" přikázal mi můj vnitřní hlas. To se mu to říká. Vnitřní hlasy nemají srdce, co tak divoce buší. Chlapec nejistým krokem zamířil mým směrem a mně se naskytl výhled na jeho rudé rty, zbarvení tím, jak se do nich kousal. V hlavě se mi bezděčně vytvořila představa, jak seskočím ze stoličky a ty rty líbám, jak mu cuchám vlasy a hledím mu do těch nádherných očí. Proboha, co se to děje. Tohle si nesmíš představovat, Draco! Dost! Musím ten ruměnec zastavit jinak si ho všimne, a to by byl trapas. Ovládej se! Chlapec už otevíral ústa, aby se mě na něco zeptal. Má panika dosahoval nejvyššího stupně, věděl jsem, že ať se zeptá na cokoliv nejsem ve stavu schopen mu odpovědět. Budu jen zírat na plné rty podobné šťavnatým plodům jahodníků a na štíhlé paže v barvě růžových plátků. U Salazara! Kdy se ze mě stal básník?