Před ne tak dlouhou dobou se jedna slečna spisovatelka rozhodla uspořádat hromadné rande pro nezadané, ke kterému byla ovšem nutná předčasná registrace.
Pár dní před začátkem této velké (no, velké...) k nám do práce přišla jedna taková, ne zrovna mladá paní s požadavkem, zda-li bychom ji na toto rande nezaregistrovali. Byla mírně postarší, vyhublá a chyběly jí dva přední zuby. Zkrátka bylo jasné, proč se na tuto akci chce registrovat.
Pamatuji si to jako dnes, měla papírek se seznamem emailových adres a možných hesel k nim. Říkala, že se v počítačích nevyzná, a jestli bych byla tak hodná a pomohla jí je vyzkoušet.
Dříve jsme v práci mívali počítač pro veřejnost. Naneštěstí nám ho někdo jednoho jasného a slunného dne ukradl, takže jsme ho vyměnili za tablet, který nikdo ale neuměl pořádně ovládat. Byl ovšem přikován ke stolku, takže ho tentokrát nebylo možné ukradnout. No a když k tomuto, pomalu neovladatelnému tabletu, přičteme fakt, že jsem od rána pořád někde lítala, tak zkoušet metodou pokus-omyl všechny emailové adresy z papírku bylo opravdu to poslední po čem jsem toužila. Ale neměla jsem na výběr, přece jen, od toho jsem placená.
Po čtvrt hodině jsem se úspěšně dostala do jednoho z mnoha emailů napsaných na papírku, a začala psát pořadatelům této akce prosbu o registraci. Naneštěstí byla zapnutá automatická oprava, takže jsem dalších 20 minut psala email kde bylo dohromady ani ne 20 slov. No, ale nakonec se to povedlo a úspěšně jsem paní na toto hromadné rande registrovala. Zářila nadšením, a další den mi sem celá vděčná donesla malou bonboniéru.
Teď tu sedím, na tom samém místě jako kdysi, a přemýšlím. Co když jí to změnilo život? Třeba tam našla svoji životní lásku, někoho podobně zaměřeného se stejnými hodnotami, a jeden pouhý email ji kompletně zlepšil celý její dosavadní život. Třeba právě toto byla ta poslední jiskřička naděje na to, aby se cítila opět šťastná.
