Oko za oko, srdce za srdce

1. kapitola

,,Tracy je na tom hodně špatně, pokud nepodstoupí operaci, nezbývá jí moc času." posadil jsem se samým šokem na nemocniční chodbě a zíral s očima plných slz do podlahy, zatímco se vedle mě pomaličku posadil i otec a chytl se za hlavu.

,,Kde na to hodláš vzít prachy?"podíval jsem se na otce.

Moje mladší sestra mi byla vším. Byl jsem sice dítě ulice, ale ona byla jediná moje rodina. Z otce se stal po matčině smrti alkoholik a když onemocněla i moje sestra, otec už byl jen troska. Žebračili jsme od výplaty k výplatě a na její léčbu bychom našetřili až tak za deset let. Jenže Tracy potřebovala pomoc hned.

Jediný, kdo mi mohl pomoct byli lidi z ulice. Kámoš Monty z autodílny mi byl vždycky na blízku. Chodil jsem s jeho sestrou Anne a byli jsme ještě s mým nejlepším kámošem Spikem dobrá parta. Občas se přidali k nám i další ze sousedství a dělali jsme jako mladý děsný blbosti.

Problém byl ten, že jsem potřeboval ty prachy na Tracyinu operaci srdce a ani kdyby se složila celá ulice, tak bychom na to neměli. Proto napadlo Montyho, že někde seženeme nějakou ,,opuštěnou" káru a rozprodáme ji na díly. Prachy z toho dáme stranou a použijeme je na sestřinu operaci.

Bylo jí teprve šestnáct a byla na nás závislá. Nemohl jsem dopustit, že bych jí nepomohl.

,,Dneska večer půjdeme do jednoho auta. Stojí tam asi měsíc a nikdo se ho nevšiml. Převezeme ho do autodílny k Montymu, rozebereme ho a ráno prodáme díly." navrhl Spike.

Bylo mi to fuk, hlavně že budou prachy na tu operaci. Šel jsem do toho s ním, Montym a dalšími několika lidmi z ulice.

Bylo to jednodušší než si stáhnout kalhoty, ale o to horší bylo to titěrné rozebírání šroubek po šroubku. Za to všechno mi to ale stálo.

Takhle jsme postupovali pár měsíců než jsme si jednoho večera troufli na nějakou novější káru, abychom už konečně měli dost peněz, protože čas se krátil.

Tu noc to nemělo dopadnout jinak než předešlé noci. Kdyby jen to proklaté auto nemělo majitele v okně domu, před kterým jsme se snažili ho otevřít. V mžiku u nás byli policajti. Pár z nás stačilo zdrhnout a pár zadrželi včetně mě.

Posadili mě do výslechové místnosti a chovali se ke mně jako bych snad zabil dítě. O jídle a pití jsem si mohl nechat jen zdát. Celou noc mě drtili, kdo se mnou spolupracoval, ale já neřekl ani slovo. Únava, nervozita, strach, hlad a žízeň zapracovaly a já jsem to všechno hodil na sebe.

,,O nikom dalším nevím. Jestli jste u toho někoho čapli, tak ho neznám." zatloukal jsem.

,,Počkej státní zástupce, frajírku, ten si na tobě smlsne." nadechl jsem se a zavřel oči.

Chtělo se mi brečet a křičet vzteky. Zklamal jsem celou rodinu a nejvíc ze všeho vlastní sestru.

Zavřeli mě do vazby a čekal jsem na soud. Po týdnu jsem se dočkal a přesně jak pravil ten fízl, státní zástupce si mě vychutnával. Většího zmrda jsem nezažil.

Nepustil mě pořádně ke slovu a nemohl jsem se pořádně ani bránit. Udělal ze mě feťáka a překupníka drog, kromě toho, že jsem jen kradl auta. Přišili mi totiž dalších asi deset případů, kdy se ztratilo nějaký auto a já jsem už neměl sílu se hádat. Navíc jsem prý zranil příslušníka policie, což považovali mojí snahu vyškubnout ruce ze sevření a lehce jsem mu dal loktem do břicha při zatýkání. A ten zkurvenej státní zástupce ze mě udělal násilníka, zloděje, feťáka a beznadějný případ, který vyrůstá bez matky a jen s fotříkem, co se denně podívá několika lahvím alkoholu na dno. Bylo mi z něho zle. Můj právník, kterého mi přidělili byl totální kopyto a nezmohl nic.

,,Obžalovaný Bryane Reede,povstaňte..." zavřel jsem oči a měl před očima oči mojí sestry.

Kdy jen jsem je viděl naposled? Možná to bylo úplně naposled. Rozklepala se mi brada nad rozsudkem.Dostal jsem čtyři roky natvrdo bez možnosti zkrácení a to jsem mohl být rád.

Nechtěl jsem nikoho z rodiny vidět a prosil jsem Montyho, aby mi hlavně nevodil mojí sestru nebo bych tady rozmlátil vzteky celou basu. Jediný, kdo mě často navštěvoval byla Anne.

Snažil jsem se ostatním stranit, ale bylo tu pár rypálků, co chtěli vědět, proč jsem tu. Různý kšefty s drogama, cigaretama a mobily tu frčely a tak jsem občas něco dostal od Montyho, abych měl na úplatky a žil si tu obstojně.

Makal jsem, cvičil jsem a jako správnej vězeň jsem se nechal pořádně ztetovat. Z malého nápisu na ruce se stalo tetování přes celou ruku, rameno a část hrudníku. Následovalo ho tetování vzadu na krku a nápis i na druhé ruce. A pokaždé, když se na něho podívám, vzpomenu si na svojí sestru.

,,Nikdy nezapomenu" to tam fakt chceš vytetovat?" podíval se na mě dvoumetrový černoch s prackama jako koše na prádlo.

Přikývl jsem a dal jsem se do pláče. Mojí sestru mi to zatracený tetování nevrátí, ale byl jsem si jistý, že jí tím dokážu, že žiju jen pro její památku.

Po roce v base se konal její pohřeb a já jsem nemohl ani tam. Navíc tady ten zkurvenej život šel tak pomalu, že jsem měl myšlenky jen na to, jak budu žít, až se vrátím zpátky. Jak se budu moct podívat na to prázdné křeslo v pokoji, kde poslouchala hudbu?

Nikdy už neuvidím její rozzářené oči, když jsem jí sehnal iPad k jejím posledním vánocům, kdy už musela jen sedět a ležet. Byl jsem si však jistý, že je jí s naší mámou tam nahoře dobře a jednou se tam setkáme.

,,Kámo, všichni tady s tebou soucítíme." poplácal mě soucitně po zádech spoluvězeň Nico.

,,Kdyby ze mě ten sráč neudělal feťáka a bůhví co, třeba jsem jí mohl ještě vidět živou."

,,Jo Stafford je kretén. Taky jsem kvůli němu dostal o pár let navíc."

A tak jsem dostal perfektní myšlenku, jak to tomu zmetkovi vrátit. Tak jako já jsem přišel o celý život, tak já ho připravím o ten jeho.

Čtyři ztráty za moje čtyři roky v base. Oko za oko...zub za zub! A za mojí malou sestřičku.