Kiss of Death [Calum Hood]

Kiss of Death

Procházím se po večerním městě. Ulice jsou chladné a tmavé jakoby po někom tesknily. Když proházím, lampy začínají být neklidné a začnou zrnět. Jakoby měli strach. Upřímně, kdo by neměl strach z někoho, jako jsem já?

Jsem smrt. Tak mě nazývají. Ale mám i své jméno. Calum Hood.

Smrt, která denně zabijí stovky lidí. Jakýchkoli. Prostě bez vyjímek. Staré lidi, bezdomovce, milionáře, umělce, matky, otce, zkrátka rozbíjím rodiny. Denně vidím lidi kteří se milují, okrádají, jsou čestní ale také nelítostní. Tak či tak, je jednoho dne čeká stejný osud, kterému bohužel pomůžu. Lidé se mně bojí, avšak mě nikdy neviděli, ale já nejsem ten, kdo o jejich osudu rozhodne. Jsem nevinný. Bůh jen potřeboval nějakého ubožáka, jako jsem já, aby mi dokázal, jakou chybu jsem v životě udělal. O budoucnosti každého člověka totiž rozhodne on, ne já. Měl jsem však schopnost pouhým pohledem na lidi zjistiv vše co je potřeba. Mohl jsem znát charakter od každého živého člověka na světě. Ale k čemu mi to je?

Ano taky jsem žil život. Krásný, naprosto stejný jako každý člověk, kterého vidím. Byl dokonalý až na jednu věc. Na ni. Jednoho dne jsem potkal ji. Tu, která mi změnila život. Vykašlal jsem se na mou milující rodinu a všechny co mi chtěli tehdy pomoct, jsem ignoroval, prostě házel stranou. Byl jsem do ní blázen. Snesl bych jí modré z nebe, kdyby to šlo. Ale nic není věčné, to víme všichni. Nikdy se nedozvíme, co by se mohlo stát, ale co se stane, to je něco úplně jiného. Nebudu vám to tady líčit, proč z jakého důvodu jsem to udělal. Nechci na to myslet. Zabil jsem se. Zabil jsem se, kvůli ní a zaplatil jsem za to tu největší daň. Každý den se musím dívat lidem do tváře, aniž by věděli, že třeba za chvíli příjde jejich chvíle.

Byla to největší chyba mého života. Každý den jsem se musel dívat jak ta, kvůli které jsem teď tady, kvůli mně trpí. Jak vysedává u mého hrobu a jak se jí po tvářích vozí nespočetně kapek slz. Byl jsem odsouzen k tomu, abych se díval, jak moji nejbližší trpí. Jak trpí ona. Kvůli mně.

Z mého hlubokého přemýšlení mě vyruší zvuk tříštícího se skla. Těžce jsem zvedl hlavu, abych zjistil co se děje. Zrovna nějací kluci asi v mém věku vykrádají obchod. Jen tam stojím a zírám. Nic víc ani udělat nemůžu. Nevidí mě. Neslyší mě. A i kdyby...Neposlechnou mě.

V tom se přede mnou oběví můj společník. Také ho nikdo nevidí v tom je na tom stejně, ale jinak je úplný opak. Zatím co já přináším lidem smrt a jsem zahalen v černé kápi, on vdechuje lidem život. Je to anděl celý v bílém. Těžko říct jestli také pyká za své činy, ale vyšel z toho lépe než já. Ho si lidé prosí. Prosí si život. Zatím co smrti se všichni straní. Nedivím se.
Už moc dobře vím, k čemu se schyluje, zažil jsem to už mockrát. Bere mě za ruku. Jen spolu máme tu schopnost, přemístit se na místo, které si náš vrchní, bůh, určí.

A je to tady další smrt tentokrát to byl muž středního věku, který bezvědomě ležel za volantem auta. Mým pohledem na něj, jsem mohl vyčíst, že má rodinu. Má tři krásné děti. Nikdy neudělal nic vyloženě špatného. Má také nádhernou ženu, která ho určitě teď čeká doma a ani v nejhorší noční můře by ji nenapadlo, že je její muž v rukou toho nejvyššího, boha.

Probíhá to takhle...
Jen stojíme, smrt a život, každý na jedné straně oběti a vyčkáváme na rozhodnutí boha. Když bůh zvolí, žít člověka políbí anděl. Poté se člověk, jak se říká, po druhé narodí. Když zvolí, zemřít s polibkem jsem na řadě já, smrt a člověk už nikdy nemá možnost se nadechnout.

Tentokrát Bůh zvolí žít. Jsem tak nesmírně rád, vždy když se nemusím dotknout studené tváře dotknout já.
Tátovi rodiny se okamžitě život vrátil a všechno bylo tak jak to má být.

Každý pak pokračujeme svou cestou.

Netrvalo to ani hodinu a můj společník se mi zjevil znovu. Bílá okřídlená věc mě bere za ruku a přemisťujeme se na určené místo.

Ale ne, jsme na místě. To nemůže být pravda. Já to tu poznávám! To nemůže být pravda. Klekám si po boku dívky, kterou jsem tak miloval, kvůli které jsem zemřel. Do očí se mi nahrnou slzy. Moji rukou se pokouším chytit tu její, avšak projde skrz. Pohlédnu na ni. Ona nemůže zemřít, je pro mě vším. Na ní mi nejvíce záleží. O nikoho jiného mi nikdy nešlo. Všichni se na ni vykašlali a já, já vlastně taky, tím že jsem se zabil. Teď právě teď jsem tu měl být pro ni, ale nejsem. Pochopil jsem, jak velkou chybu jsem udělal. Poučil jsem se, ale teď už je pozdě.

Zemřít.

Uslyším hlas vedoucího. Cože? To můj trest ještě pokračuje? To nestačí, že denně políbím desítky nevinných lidí? Proč musí zemřít ona? Nevinná? Proč nezemřou ti, kteří kradou a jsou zlí? Proč mám políbit tu, na které mi celý život záleželo?

Hoode řekl jsem, zemřít!

Já nemohu... Nemohu ji políbit. Mé nerozhodné oči se nadějně dívaly na anděla sedícího naproti mně. Moje oči prosily o smilování.

Zemřít nebo to udělám sám!

Bůh doslava soptěl. Nevěděl jsem, co mám udělat. Nemohl jsem ji políbit. Najednou jsem viděl, jak se anděl sklonil a políbil dívku místo mě. Vdechl ji život. Bůh se hněval, ale já to nevnímal. Byl jsem tak šťastný, že jsem skočil andělovi do náruče a štěstím ho políbil.

Políbil jsem ho mým smrtícím polibkem.

Nevěděl jsem, co se děje. Jen jsem se vyděšeně díval na anděla, jak tuhne ve tváři a pomalu se rozplývá v mlze. Přišel jsem na to! Pro svou sobeckost v touze zachránit člověka, na kterém mi záleželo nejvíc, jsem opomněl všechny ostatní. Anděl, který byl jediná naděje, ta světlá stránka všech lidí, právě shořela. Byl jsem sobecký a myslel jsem jen na sebe a na ni a teď to za mě odnesou i ostatní nevinní lidé. Už se nebude vybírat mezi, žít či zemřít, už totiž neexistuje varianta žít. Vyškrtl jsem ji všem lidem ze seznamu naděje. A tak jsem byl odsouzen k tomu nejhoršímu, co jsem kdy mohl dopustit.

Mám tu další jednodílný příběh (:
Doufám, že se vám líbí! (:
Nezapomeňte na Votes popřípadě komentář, jestli se vám jednodílné příběhy líbí (:
LOVE YOU **