Pohřešovaná |CZ - NEW 2019|

#1 Když už, tak už

Je sychravé podzimní dopoledne, za okny se právě prolíná mlha skrze na pohled nevidomé denní světlo. Jedna, dvě, tři... do háje, zase jsem zapomněla ubrat jednu kostku cukru, k čertu s tím. Kdo k sakru vymyslel zrovna kostky, vždyť to člověka přímo svádí jejich chuti a skvostného tvaru podlehnout.

,,Slečna Kelerová? Jsem Alec, velice rád vás poznávám."

Stál tam. Muž jehož dychtivý a pronikavý pohled mne sváděl k nemalé myšlence. Jeho pracně vyrýsované paže zdobily klikaté obrazcové orgamenty všemožných barev, které mě bezdůvodně iritovaly a nedaly prostor ke kontroverznímu myšlení.

,,To jsem já, vy budete určitě jeden z našich nových zaměstnanců. Že by úředník nebo okouzlující barman?"

Najednou jakoby se z nevinného králíčka stal vlk vůdce smečky. Jeho rty se v ránu sevřely a pohled nahodil chladný nádech se špetkou serióznosti.

,,Minulý týden jsem zde mluvil s vaším kolegou ohledně jednoho vozu nadstandartějšší třídy, byla by jste tak laskavá a zařídila mi osobní prohlídku vozu?"

Právě jsem v ruce držela hrnek s čerstvě uvařenou kávou a při mé solidní nešikovnosti a v tu chvíli možná i překvapivé informaci, jsem si stihla polít celou bílou košily. Teprve teď jsem si vybavila rozhovor s Jackem mým nadřízeným, "ten chlap je ředitelem národní banky, investoval naší firmě nemalou částku financí, hodně to pro nás znamená", a to bylo taky jediné, co jsem si stihla vybavit.

,,Samozřejmě, hned za vámi pošlu kolegyni. Kdyby jste potřeboval s čímkoliv poradit budu tu pro vás."

Humorně pootočil hlavu na jednu stranu a ukvapeně pozdvyhl obočí společně se soucitným úsměvem. Já se mezitím roztržitě proklikávala napříč nemalou databází číselných tabulek a přitom si snažila udržet profesionální přístup.

,,Povězte, jak vás vůbec napadlo, že bych se měl u vás ucházet o zaměstnání? To snad nevypadám jako váš jakýkoliv jiný zákazník?"

Odklikla jsem jednu z šablon a na vteřinku se zarazila. Opět jsem upřela zrak do jeho oříškově hnědých očí a marně se snažila zformulovat jeho otázku, co to se mnou dneska je? Ovšem, že nevypadá jako náš běžný zákazník v džínách a vytahaném tričku, tohle není žádný luxusní autosalon. Totiž je to vlastně autobazar ojetějšších vozů a vozů luxusních tříd je zde opravdu minimálně a jejich kupců nemluvě.

,,Víte, ani nevím jak mě to napadlo. Totiž, dnes má k nám nastoupit nový kolega a navíc nemám zrovna nejlepší odhadovací schopnosti."

Teď souhlasně kývnul hlavou a zaujatě sáhl po jednom z propagačních letáčků prezentující naší firmu.

,,Omluvte mou neomalenost, ale nemohl jsem si nepovšimnout vaší lásce ke kávě... prozraďte, jakou máte nejraději?"

To už jsem se neudržela a v zápětí se křečovitě pousmála. Díky bohu, že jsem dnes měla větší vrstvu make-upu, jinak bych asi teď vypadala jako červené rajčátko.

,,Espresso, to mám ze všeho nejraději."

,,Páni, zajímavá volba. Kam se poděly ty doby, kdy jsem slečny zval na tak oblíbené cappucino." pousmál se a jednou rukou opřel o desku barového pultu, "že bych se opravdu dal na barmana, nebo co by jste řekla, malé projížďce městem a následnému posezení v kavárně?"

V ten moment jsem měla, co dělat aby mi nespadla čelist. Od muže jako byl on jsem čekala cokoliv, ale pozvánku na kávu? Cítila jsem jak mi nervozita stoupá jako při nějakém adrenalinovém vytížení, zároveň jsem opět nedokázala dát myšlenkám volný průchod. No a následující minuta jakoby se stala osudovým zklamáním mého života. Teď tam stála ona. Moje blonďatá, dlouhovlasá a vyhublá konkurentka, která už z dálky působila jako nevinná porcelánová panenka.

,,Vy jistě budete Pan Alec, už se nemohu dočkat až vám představím ten nejmodernější a nejkrásnější vůz z naší nabídky. Pojďte prosím se mnou, ráda vás k němu dovedu. Jo a slečno Kelerová? Mohla by jste se prosím podívat ještě na nějaké papírování v mé kanceláři, dnes mám spousty důležitých pohovorů s klienty."

Poslední dvě otázky pronesla arogantním tónem a přitom se marně snažila působit důležitě. Už teď jsem si byla jistá, jak škodolibou radost ze mě musela mít. Několikrát mě ještě přeměřila pohledem a zaměřila zrak na můj kávový flek.

,,Že by nevydařená schůzka na kancelářském stolku kolegyňko? Snad vám ten šťastlivec přinejmenším stál za to."

Za něco takového jsem tu holku nenáviděla, byla tu přesně jen o měsíc déle než já a myslela si, že se kolem ní točí celý svět. Navíc perličkou tohoto divadélka bylo její rádoby vykání. Jakmile kolem byl náš nadřízený nebo finančně zabezpečenější klient - pro ni potencionální známost - uhrála to vždy na profesionálnost. Ještě více mě, ale dostávalo její naivní mínění, které mi denodenně velice ráda připomínala: "Až jednou budu tvoje nadřízená, budeš prvním člověkem, kterého propustím." Nikdy jsem však nechápala proč tohle všechno dělá, to má snad tak nudný život?
       Jen co vypustila z úst tuhle nevycválanou poznámku, otočila se polovina čekárny a recepce naším směrem. Bylo mi za ní hodně trapně a očividně jsem nebyla jediná. Popadla jsem ze stolu štos několika dokumentů a zcela nezaujatě odkráčela směr kanceláře.