Královské pelichání |SPN Crowley/Castiel| ✓

Královské pelichání

Byl to den jako každý jiný. Byl sám, občas se kolem něj mihnul nějaký démon, který se zapomněl, nebo prostě chtěl zvednout králi náladu tím, že by ho z nudy popravil. Ale ani na náhodné luskání prsty a hrátky s mocí chuť neměl – poslední dobou ho vlastně přecházela chuť skoro na vše.

Nudil se. To ani nebylo překvapivé, když se na něj Dean opět vykašlal a nejspíš lámal rekordy v počtu panáků v nějakém zapadlém lokále. Mohl by se ho pokusit najít, ale zkoušel to už tolikrát, že i samotné pomyšlení na to, jak bude obcházet jeden bar za druhým, zavánělo neskutečnou nudou.

S povzdechem odlepil pěst od tváře a opřel si loket o stehno. Byl tak zoufalý, že by vydržel společnost snad kohokoli – pokud nepočítal losa, ten se nejspíš někde utápěl v depkách, snaže se najít milovaného bratra, nebo mučí jeho stoupence – poddané –, aby z nich dostal, kde Dean je. A jak Sama znal, jen by se objevil před ním a už by mu vyhrožoval, zavřel ho, nutil ho, aby mu dal nějakou relevantní informaci.

Podíval se na mobil. Měl v něm spoustu důležitých čísel – od toho nejméně podstatného poskoka, přes losa, až k jeho matce, která byla nenápadně označena jako zlá svině, aby byla v abecedě co nejdál a nelákalo ho to skrolovat až dolů, aby jí zavolal. Navíc si byl jistý, že ani ona na něj neměla čas.

Tupě zíral do displaye v naději, že náhodným losem vybere oběť, která s ním stráví den. Žádného ze svých poskoků nechtěl, ti mu podlézali při každé příležitosti – a když zrovna nepodlézali, vychvalovali ho až do nejvzdálenějších koutů Pekla, aby se nad nimi při špatném kroku slitoval.

Jeho prst se najednou zastavil. Už přesně věděl, komu mohl zavolat. Jistě, že ho to nenapadlo dříve? Už spolu spolupracovali, jeho společnost se mu vlastně docela zamlouvala – na to, že to byl nepřítel číslo jedna, protože to táhl jak s Nebem, tak i Winchestery, což byla vražedná kombinace a mnohokrát to i dokázal.

Místo toho, aby si dál kousal nehty nudou, tedy vytočil číslo, jež bylo skryto pod přezdívkou opeřenec, naslinil si rty a předklonil se.

Jak očekával, ani to nestačilo pořádně prozvonit a hovor byl zvednut.

„Ahoj, opeřenče. Co kdybych ti řekl, kde je Dean, výměnou za jednu malou službičku?“

...

„Nedokážu uvěřit tomu, že jsem na tohle přikývl,“ zamručel anděl v baloňáku hlubokým hlasem a propálil svého temného společníka pohledem.

„Trochu úsměvu, Cassie. To ti neuškodí,“ připomněl mu Král Pekla, který zrovna vyčkával ve frontě do zábavního parku.

„Doprovodil jsem tě až sem, splň svou část dohody a řekni mi, kde je Dean,“ pokračoval, jako by ho ani neslyšel.

Crowley povytáhl obočí. Ten anděl ho bavil každou další sekundou víc a víc – a pokud u toho trpí, tím lépe. Se širokým úsměvem ho loktem dloubl do paže, nedosáhl však ani toho, aby se pohnul byť jen o milimetr. Byl jako dokonalá socha, jen s tím rozdílem, že jemu se zdál naprosto odporný.

„Strávíš se mnou den, pak bude Dean,“ prohlásil se zdvyženým prstem a zvedl bradu co nejvýše, aby ukázal povýšenost, pomocí níž chtěl anděla přesvědčit.

„Na tohle nemám čas,“ namítl. „Najdu si ho sám.“

Okamžitě chytil kabát jeho schránky, aby mu neutekl k autu. Byl sice připraven opustit své tělo, aby ho dohnal, ale nechtěl riskovat, že by ho někdo obsadil, zatímco by byl pryč, proto musel přistoupit na fyzický kontakt. S trochou snahy viděl i andělovu pravou podobu, ač se ji snažil skrýt, aby v něm démon nemohl číst jako v otevřené knize.