Jak se rodí příběhy

zrození

Každý čtenář, dítě či spisovatel, má rád příběhy. Autor své příběhy často nenávidí a miluje zároveň. Což se vám může zdát divné, ale není. Chtěla bych vám popsat, jak se takový příběh rodí a kde se vůbec vezme. Většina si myslí, že napadne autora, ale já příběh nikdy nevymýšlím. Příběh je velmi zvláštní, je jako nějaké zvířátko, které je těžké ochočit. Ještě těžší nemilovat a příliš jednoduché nenávidět. Víte, on vždycky přijde sám. Mám pokaždé pocit, že již existuje a vybral si mě pouze jako prostředníka, který ho poví i ostatním. Přesně tohle souvisí s tou nenávistí. Dejme tomu, že příběh je již u vás a ta dlouhá cesta s překážkami je už za vámi. Píšete a píšete a tu: ,,Ne, tohle ne, takhle to nedopadne, tohle se nestane." Vykřiknete najednou. Jste autor, a přesto nad tím nemáte moc. Můžete to napsat jinak, než příběh chce. Jenže pak cítíte, že je to špatně. Víte, že tak to být nemá a musíte pořád myslet na to, jak chce to zvířátko, aby ste to napsali. Ale zpět na začátek.

Jak se rodí příběhy

První chvíle, kdy zaregistrujete přítomnost příběhu, je opojná. V tu chvíli ho chcete polapit a napsat úplně celý v tu jedinou chvíli. Díváte se například na hrající si děti. A tu blik. Příběh se vás lehce dotkne a sdělí vám své téma. Jenže, kam zmizel? Chtíce vědět více, ne jen téma. On už však vesele odskotačil. A v tu chvíli začnete zjišťovat, o jaký druh příběhu se jedná. Některý je jako maličká panda, od první chvíle chce vaši lásku, takže neuteče daleko. Brzy, velmi brzy se otočí a spěchá trošku neohrabaně zpět k vám. Jakmile se k vám dostane, odmítá vás pustit. Můžete ji odhánět, jak chcete, ale ona se pokaždé vrátí. A po nějakém čase už ji odehnat chtít nebudete. Zamilujete si ji a bude vám líto, až odejde. Kam? Do slov, která jste napsali. Ty se stanou jejím domovem. Opakem pandy je kozlík. Je hravý a tvrdohlavý. Neustále před vámi uskakuje a uhýbá. Nakonec ho vždy musíte chytit na provaz. Dlouho se spolu přetahujete o nadvládu. Jeho to baví a vůbec si neuvědomuje, jak vás tím vysiluje. Musíte však vydržet a zůstat odhodlaní ho dostat. Také si raději berte kratší provaz, jinak se vám může stát, že ho budete přitahovat i půl roku. Výsledek za to ale vždy stojí. Jakmile ho podrbete, zkrotne. Bohužel ta jeho tvrdohlavost se často promítne do toho, že nastane ten okamžik. Okamžik, kvůli kterému ho začnete tak trochu nesnášet. Když odchází on, ucítíte spíše úlevu. Další, který má s kozlíkem jednu podobnou vlastnost. Je to šneček. Řekli by jste, že nemůže utéct daleko. A to je právě ten problém. Může. Netuším, jak to dělá. Vždy se mu podaří utéct nejdále ze všech. A ta cesta zpět k vám může čítat stovky kilometrů. Přibližuje se tak neskutečně pomalu. Bude vás svým šnečím tempem rozčilovat. Budete ho zoufale hledat, ale šnečků je příliš mnoho. Neobjevíte ho, dokud se k vám nedostane. Den co den budete mít chuť ho popadnout za ulitu a donést si ho domů. Vyčkejte. Obrňte se trpělivostí a věřte, že se to vyplatí. Jeho ulita je krásná a to, co se skrývá uvnitř, ještě krásnější. Dále je tu motýlek, jeho trasa má mnoho překážet. Je však s vámi téměř od začátku. Nejdřív musíte vykrmit housenku slovy, heboučkými a prázdnými jak vata. Když je dosti tlusťoučká, zakuklí se. Poté už je to snazší. Vyvíjí se rychle a klidně v krásného motýla. Jednoho dne se šedá kukla rozloupne a motýl vám svým prvním mávnutím vmete do tváře vlahý vzduch. Jen na maličký okamžik se vám posadí na nos. Podívá se vám do očí a je pryč. A vy si řeknete: ,,To byl ale nádherný konec." Nejzrádnějším z těch všech je had. Připlazí se potichu a nenápadně, takže ho nemusíte hledat. Je však krutý. Syčí vám do tváře. Vše musí být dokonalé. Spolupráce s ním je velmi těžká, často se uchyluje i ke škrcení. Vymačká z vás slova, až ve vás nezbude nic. Nutí vás k upřímnosti a je velmi těžké mu vyhovět. Hady nikdo ze spisovatelů nemá rád. Vždy si oddychnou, když zmizí. Mohou totiž opět klidně dýchat a kupodivu ještě volněji, než před hadem. Tak takhle nějak se rodí příběhy, úplně všechny: dlouhé krátké, bolestné, veselé, smutné, tajemné, průzračné, klidné, napjaté. Abych se vám přiznala - není dobré mít oblíbence, přesto ho mám. Protože ten typ příběhu je nejlepším společníkem.... Podle mě ho musí mít nejraději každý. Už určitě víte, že myslím.... Pššt, to se nahlas neříká. Nechceme přece urazit ostatní příběhy.