Dopis ✔

Drahý Marku,

píšu Ti tenhle dopis, protože je toho hodně, co bych Ti chtěla říct. V první řadě jsem se Ti chtěla omluvit. Pomáhala jsem Ti v boji s nemocí a starala se o Tebe a nezvládla to. Omlouvám se i za ty chvíle, kdy jsem nemohla jít sama třeba do obchodu, protože jsi nechtěl být sám a já na Tebe byla tak moc naštvaná. Nesnáším se za to, chovala jsem se hrozně. A přitom jsi mě tak moc potřeboval. A pak další věc... Přesně na mé 25 narozeniny Ti začalo být hodně špatně a já to přehlížela. Myslela jsem si, že je to jen klasická nevolnost z chemoterapie nebo z léků... Bože, já byla tak pitomá. Stálo Tě to život. Věděl jsi to? Věděl jsi, že se blíží konec? Řekli Ti lékaři, že léčba nezabírá? Řekl bys mi to? Představa, že by k nám náhodou nepřišel Tvůj kamarád Lukáš a nedonutil by Tě jít do nemocnice... Kdybych přišla z práce domů a našla Tě tam ležet... No, dostal jsi se sice do nemocnice, ale pozdě... Když jsem tam za Tebou šla, mluvil se mnou lékař, než mě za Tebou pustil. Rakovina po celém těle, ledviny selhaly, zauzlované střeva, vnitřní krvácení do břicha, které nešlo zastavit. Z měsíce života se staly dny, týden... Jediné, co mohli dělat, byla aplikace analgetik. A pak to přišlo... Šla jsem za Tebou a zastavila ve dveřích pokoje. Věděl jsi o mně? Ležel jsi tam na obrovské posteli. Všude spousta přístrojů, hadiček, kabelů... Přes dýchací masku Ti skoro nebylo vidět do obličeje. Byl jsi tak bezbranný, slabý, neustále jsi ztrácel vědomí... To byl můj poslední pohled na Tebe... Ale tohle jsi nemohl být Ty. To byla rakovina a mé selhání. Vydržela jsem tam stát dvě minuty, pak jsem se složila a musela mě odvést sestřička. Žil jsi ještě týden, ale já nebyla schopná za Tebou přijít. Neměla jsem dost síly, ale to není žádná omluva. Měla jsem tam být s Tebou, držet Tě za ruku, abys věděl, že nejsi sám. Já v tu chvíli ale byla sobecká. A pak ten telefonát... Volal mi lékař, že už nejsi mezi námi. Proč? Proč mi Tě museli vzít? Měli jsme spolu tolik plánů. Chtěli jsme cestovat, pak se vzít a založit rodinu. Měli bychom krásné děti, velký dům se zahradou, kde bychom grilovali, pěstovali vlastní ovoce a zeleninu, byli bychom spolu šťastní. Jenže to všechno se rozplynulo jako pára nad hrncem. To všechno odešlo s Tebou. To všechno se ztratilo 16. 5. 2015 v 11:04. 

Miluji Tě a nikdy nepřestanu. Za chvíli budeme opět spolu. 

PS: Našla jsem zásnubní prsten, který jsi mi chtěl dát. Podle lístku jsi mě chtěl požádat o ruku v den, kdy jsi zemřel... Teď ho nosím na řetízku kolem krku... 

Dívka dopis promáčený jejími slzami vložila do obálky a dala ho pod polštář jejího zesnulého snoubence. Kdo ví, třeba se na ni z nebe dívá a až bude spát, přečte si ho. Jenže se stalo něco, co nikdo z jejích blízkých nečekal. Bolest v jejím srdci byla příliš silná a ,dva týdny po sepsání tohoto dopisu, si vzala život. Teď už jsou opět spolu.