Lighty dcera měsíce

Lighty

„Copak to nechápeš? Já se nebojím smrti, ale samoty!" vykřikla zlomeně a v očích se jí zrcadlila všechna prožitá bolest. To hrozné utrpení, které jí dostalo až na úplné dno propasti. Propasti, ze které se nedokázala vyškrábat zpět na světlo slunce. Obklopená temnotou a oživlými stíny den po dni její duše skomírala.

Jediným náznakem, že ještě žije, byly slzy. Ty slané kapky, jež jí den co den brázdily tváře a snažily se vyplavit veškeré špatné vzpomínky. Jenže nešlo zapomenout! Nebylo možné si z paměti vymazat ten pohled. Tváře, které pozbyly úsměv, oči, jenž ztratily jas. Ruce, které ochabli a nedokázaly udržet jedna druhou. Příčinu svých nočních můr vykřikovala směrem k nebi, jakoby doufala, že jí někdo tam nahoře uslyší a porozumí jejímu trápení. Že jí konečně dá znamení, že má právo odejít a přestat bojovat. Nevěřila v žádného boha ani jinou sílu, která ovládá lidské životy. I kdyby však věřilo po tom, co se stalo, by víru opustila. Nikdo přece nemohl jen tak dopustit, aby se to stalo. Její jediná rodina byla pryč. Stejně jako malé chmýříčka z pampelišky odvane vítr, se už nikdy nemůžou shledat. Děkovala a zároveň nenáviděla svou mysl za to, že jí zamezila přístup k tomu, co se oné noci stalo. Jediné co jí zbylo, byl ten obraz dvou těl spočívajících v bílých nemocničních peřinách svírajících si vzájemně ruce a s jemným úsměvem hledících do jejích očí.

„To bude dobrý Light," zachraptěl chlapec.

„Máme tě rádi, za nic nemůžeš. Splň si svoje sny," šeptla sotva slyšitelně dívka vedle něj.

„Lighty," dodala a ještě o kousek povytáhla koutky.

„Hej," zahulákal někdo. Lighty ten zvuk přišel však příliš vzdálený na to, aby jí stál za povšimnutí.

„Hej ty tam," ozvalo se znovu. To už Lighty zvedla hlavu a skrze pramínky vlasů se zahleděla přes ulici. Teprve v tu chvíli začala pociťovat chlad od dlaždic na balkóně, který jí prostupoval tělem.

„Co tu ječíš, normální lidi chtěj spát," hrubě se na ní utrhl nějaký kluk, který vykoukl z balkónových dveří naproti. Na tváři měl uražený úšklebek jako by si její rušení nočního klidu bral osobně, jakože chce, aby zrovna on nemohl v klidu spát. Lighty byl naprosto ukradený tak jako všichni a všechno.

Zahleděla se na temnou noční oblohu posetou tečkami hvězd, které obklopovali srpek měsíce. Na mysl jí vytanula slova: Lighty dcera měsíce.

Malý ušmudlaný lísteček, jenž byl jediným majetkem, který byl nalezen spolu s dívkou před devatenácti lety před sirotčincem. Přála si, být znovu jen malým děvčátkem, jehož největším problémem byla nespravedlivá služba v kuchyni kvůli hádce.

„Teď když jsem vzhůru, budeš zticha co?" to už ten kluk vyšel ven úplně a praštil do zábradlí, jež se rozdrnčelo a vytrhlo Lighty ze vzpomínek. Od té chvíle byla téměř neustále nepřítomná. Žila ve své mysli. Bylo to místo, kam se ukryla před světem. Zjistila však, že se měla raději ukrýt sama před sebou. Nedokázala zabránit vzpomínkám, obviňování se, lítosti a přemýšlení nad tím coby kdyby.