THE TRAVELER

Žena co spadla z nebe

Byl srpnový večer, bohužel velmi deštivý poslední dny. Blesky se za okny divoce blýskaly a vytvářely klikaté cesty které na mrknutí oka mizely. Bouře divočela a byla nelítostná. Stromy se v poryvu tvrdého větru prohýbaly a kučely. Hromy hřměly vysoko v nebesích, jakoby nahoře někdo sváděl nelítostný boj se samotnými nebesy. Kentauři se schovávali v jeskyních, Akromantule ve svých temných doupatech. Nikdo nehodlal vycházet ven v tak krutém chaosu. Ale co by se mohlo stát ? Je to přeci jen bouře...

V Bradavickém hradu svítila jen některá okna, jinak byl celý hrad ponořený do temnoty. Chodby byly děsivě tmavé a každou chvíli ledové zdi osvítil krátký záblesk světla z blesku, který kolem prolétl. Avšak v ředitelně Albuse Brumbála, panoval klid.

,,Ach Albusi, dnes je to velmi nepříjemná bouře. Takhle mrholí už tři dny. A vždy na večer je to nejhorší." Vydechla Minerva, která si posunula své měsícové brýle výš na svém rovném nosu.

,,To máš pravdu Minervo, dnes jsou nebesa opravdu divoká. Řekl bych že snad i něčím naplněná..." Zamyslel se nachvíli Brumbál a nalil své kolegyni čaj do malého bílého porcelánového šálku. Minerva poděkovala a vzala si podtácek i se šálkem.

,, Čím myslíte že jsou naplněna?" Nechápala Minerva a upila krátce z šálku.

,, Nevím jak to popsat. Od chvíle co začalo takto pršet, mám pocit, že se něco přihodí. Je to velmi zvláštní." Zamručel Brumbál a pohladil si svůj stříbrný vous, jehož konec ve svých hubených prstech žmoulal. Zamyšleně přitom přivřel oční víčka.
,, Co myslíte vy, Minervo?" Optal se po chvíli své kolegyně, která se zamyšleně dívala do svého šálku čaje.

,, Opravdu nevím, co bych si pod tím měla představit, Albusi." Řekla po chvíli Minerva s obočím letmo vztaženým vzhůru.
,, Mluvíte, jakoby mělo něco spadnout každou chvíli z nebe." Vydechla Minerva.

Její kolega se jen tajemně usmál a upil ze svého šálku čaje. Minerva se na něj podezíravým pohledem podívala. Svého kolegu znala velmi dobře... Rozhodně věděla, že tento tajemný, bohužel párkrát i nevinný úsměv zapříčiní, že se začnou dít šílené věci.
,,Albusi, neříkejte mi že vy si snad i něco takového přejete!" Zhrozila se Minerva.
,,Tato škola je ráda, že ještě stojí a vy si přejete aby se stalo něco šíleného ! Nehledě na to, že by to mohlo spadnout z nebes." Zahudrovala Minerva letmo a našpila krátce rty v nesouhlasu.

Brumbál se jen hrdelně uchechtl a upil znovu ze svého šálku. Za okny se znovu blýsklo modravým světlem. Minerva sebou letmo cukla v zápěstí.

Náhle všechny rozsvícené svíce a plápolající ohně zhasly. Celý hrad pokryla sametová rouška temnoty.

Ve sklepení tomu bylo taky tak. Obávaný profesor lektvarů, Severus Snape, oděný jen v černém hávu, zrovna dokončoval svůj poslední lektvar k dokonalosti. To co se dělo venku neslyšel, jelikož byl hluboko v útrobách sklepení. Neměl na sobě svůj dlouhý háv, který rád nosil a děsil tak malé prvňáky. Zrovna na malé váze vážil odměřené množství sušené rostliny falirusu držňavého. Vzácná rostlina která se málokde dá sehnat a ještě v malém množství za rozumnou cenu.

Snape odměřil přesnou dávku a už se ji chystal nasypat do kotlíku s azurovo- fialovou tekutinou. Náhle jeho ruka ucukla stranou. Všechno co vydávalo světlo, zhaslo. Dokonce i jeho kahan pod lektvarem. Jediné co vydávalo matnou světélkující záři byl lektvar, který osvětloval matně věci kolem. Profesor lektvarů zavrčel a odstavil lektvar.

,,Lumos." řekl jen a z jeho konce hůlky se objevilo kulaté bílé světlo, díky kterému viděl mnohem lépe. Odešel ze své soukromé laboratoře aby se podíval, jestli se to děje všude. A dělo. Ani v jeho kabinetu ani v soukromých ložnicích nic nesvítilo.
,,Co se to u Merlina děje." Zamrmlal si pro sebe. Náhle se před ním s prásknutím objevil jeden domácí skřítek. Severus sebou viditelně trhnul když uviděl světlo v podobě prskavky a pak velké plandavé netopýří uši.