Tajný ctitel: Vzkaz z lavice

|1. - První školní den|

,,Čau holky, tak jak se daří?" zařval na mě a moji kamarádku Robin náš opravdu marný a otravný spolužák, co se vztahů týče, ale opravdový a férový kamarád.

,,Dej si pohov, Blakeu," zabručela Robin s protočením očí a jednou rukou mu stáhla kšiltovku do očí. Tomu jsem se zasmála a po jejím boku jsem vkročila do naší kmenové třídy.

,,Ale no tak, zlatíčka," křikl po nás ještě, ale nikdo tomu nepřipisoval žádnou váhu, protože si všichni byli vědomi, že je to zase jen marná snaha Blakea Collinse. Třídní šašek zaručen.

,,Co vůbec prázdniny, Robin?" zajímala jsem se kamarádky s povytažením obočí. Jela navštívit svou tetu, zatímco já dřela na brigádě, takže jsme se ani nepotkávaly. Kamarádka zahučela do druhé lavice v řadě u dveří, což bylo naše místečko už od prváku. Odfrkla si.

,,Znáš to. Kluci žádní, teta hysterka a z brigády si taky moc nevezu," mávla rukou ve vzduchu a nato sklonila hlavu div ne do batohu v zápalu boje vytáhnout si mobil a zápisník s propiskou.

,,No teda," potvrdila jsem jí své zklamání a také se přehrabovala ve věcech. Nakonec jsem vytáhla jen mobil. ,,Hups, asi jsem si nechala věci doma."

Robin soustředěně rozevřela svůj sešit a zprostředka mi vytrhla jeden list. ,,Na," podala mi ho jakoby nic, a tak jsem ho přijala s úsměvem.

,,Čau, už jste to slyšely?" vyhrkl za námi nadšeně náš další spolužák a kamarád, co se připrdelil mezi nás a abychom si ho všimly ještě dřív, než se procpal hlavou mezi ty naše a posadil se na lavici za námi, silně mě žďuchl do ramene.

,,Au, Seane, to bolelo," zavrčela jsem nebezpečně a mnula si rukou své bolavé rameno s doprovodným podmračeným obličejem.

,,Neslyšely?" odpověděla tázavě Robin a napjatě se rozhodla naslouchat té velké novině, jenže do toho zazvonilo na hodinu a do třídy se společně se zvonkem přiřítila jako velká voda i naše třídní. Ne, že bychom ji neměli moc v lásce, mimo školu je moc fajn, ale na výuku je až přespříliš tvrdá. A možná taky proto, že tu má ve třídě syna a rozhodně nechce, abychom si mysleli, že snad někomu bude nadržovat. Sean jen mávnul rukou, což znamenalo, že nám to později řekne. Nechal nás napnuté jako struny a sám se tetelil jak měsíček na hnoji.

,,Dobré ráno, vážení," pozdravila nás už při příchodu ke katedře. Celá třída se poslušně postavila. To zhodnotila pouhým ušklíbnutím a k posazení nám pokynula rukou, zatímco sama zůstala na nohou. ,,První školní den je tady. Hádám, že jste se na něj těšili stejně jako já," odsekla drze a třídou se rozlehl smích. Líbilo se mi, jak nepředstírala, že chodí ráda do školy. ,,Každopádně dejme se do práce. Melanie, rozdejte letošní rozvrhy, prosím," zaúkolovala naši úhlavní šprtku hned zkraje a svěřila jí do rukou štos nakopírovaných papírů s rozvrhem. Když se ke mně jeden dostal, otráveně jsem si povzdechla.

,,No vidíš to? Oni nás snad chtějí zabít," pronesla jsem znechuceně směrem ke své kamarádce po mé pravici, která stejně kysele položila papír na lavici tak rychle, jak ho zvedla.

,,To bude zase rok," přidala se k mé nelibosti a věnovala mi stejně jako já jí značně nespokojené šklebení. Obě jsme byly natočené dozadu, kde hned za námi každoročně sedí Sean s Blakem. Nebyly jsme jediné, jež byly nespokojené.

,,Paní učitelko, proč musíme mít tolik hodin?" ozval se dotaz ze zadní řady u oken. Všichni přitakali a následně se konverzace v podobě šumu a šuškání stížností nesla třídou jako tsunami.

,,Ticho!" zažádala si třídní o klid a zaťukala rukou do lavice, abychom ji vůbec zaregistrovali. ,,Jste třeťáci, buďte rádi, že je to vůbec takhle!" upozornila nás s ukazováčkem vysoko ve vzduchu.