Sám [oneshot]

Sám

Měl jsem obyčejný, možná až nudný život. Vyrůstal jsem v úplně obyčejném městě třiadvacátého století. Chodil jsem do obyčejné školy se svými obyčejnými kamarády a dělali jsme samé obyčejné hlouposti. Jenže když mi bylo patnáct, můj život se změnil. Přijali mě na Akademii Hvězdné federace. Měl jsem se během několika let stát samostatně funkčním členem posádky některé z hvězdných lodí.

Studium mi šlo dobře, rychle jsem se učil a opravdu netrvalo tak dlouho, než jsem složil závěrečné zkoušky na post technika s konkrétním zaměřením na energetiku hvězdné lodi. Přijali mě na palubu USS Strážce, jedné z předních lodí své doby. Měli mě tam jenom zaučit, pak jsem měl odejít a hledat si místo na některé z méně důležitých lodí, abych získal zkušenosti, jenže jsem mezi posádku během zkušebních měsíců zapadl natolik, že mi kapitán nabídl, abych zůstal. Tehdy jsem byl nadšený, byl jsem na nejmodernější lodi, kterou Federace měla, a to mi bylo teprve devatenáct.

Na postu energetika jsem sloužil poměrně krátce, asi dva a půl roku, přesto jsem ale stihl prožít mnohé. Proč? To je jednoduché. Strážce šel z průšvihu do průšvihu. No a tak se na jedné z misí stalo, že anihilovali celý výsadek. No a na tom výsadku byl kapitán, velící důstojník, komunikační důstojník i pilot. Zkrátka celý můstek. Bylo potřeba přerozdělit velení. Hlavní zdravotnický důstojník, šéfinženýr ani velitel ostrahy nepřipadali v úvahu, chyběli nám lidi a bylo potřeba ty úplně nejschopnější nechat v jejich divizích. Ale na druhou stranu nepřipadalo v úvahu, aby na můstku byli nějací nezkušení zelenáči. A tak jsem se dostal na post kapitána já. S těžkým srdcem jsem dal sbohem celé strojovně, objal jsem Tracy, naši šéfinženýrku, naposledy jsem přerozdělil zdroje energie a přesunul jsem se na můstek. Práce to byla těžká a zodpovědná, měl jsem takové nejisté začátky, ale časem jsem se do toho dostal. Tu práci jsem miloval víc než cokoli ve vesmíru. Tedy... Cokoliv až na Perenelu.

Perenela byla vedlejší zdravotnický dustojík na naší ošetřovně, přesněji řečeno na urgentním příjmu. Byla krásná a moc milá, během několika málo setkání jsem jí úplně propadl. Začínal jsem dělat víc a víc chyb při práci, měl jsem jí plnou hlavu, což většinou vedlo ke zranění a k tomu, že jsme se viděli tím častěji. Časem jsem to dokonce začal dělat tak trochu schválně, abych ji mohl vidět. Jenže toho už si nešlo nevšimnout, tak mě jednou pozvala na večeři. Seděli jsme tam, povídali jsme si a smáli jsme se. Kouzelnější zvuk jsem jakživ neslyšel. Zamiloval jsem se. Totiž, pochopte mě. Předtím jsem byl poblázněný, líbila se mi a přitahovala mě, samozřejmě. Ale toho večera jsem se opravdově zamiloval. Chtěl jsem s ní strávit zbytek života.

Vídali jsme se něco přes rok, když jsem sebral odvahu a požádal jsem ji o ruku. O dva měsíce později jsme byli svoji a rok a půl po svatbě se nám narodil syn Felix. Byl jsem tak pyšný! Krásný zdravý chlapeček. Byla to zkrátka idylka, úžasná milující žena a zdravý vyrůstající syn. Jenže z každého snu se musí člověk jednou probudit.

Strážce byl odvolán ze služby. A spolu s ním i jeho posádka. Dlouhé tři roky jsme žili na jedné ze základen Federace. Perenela pracovala doma na nějakém teoretickém výzkumu léků, aby mohla být s Felixem. Já jsem dělal základně technika. Tvářili jsme se šťastně, ale oba jsme tak nějak uvadali. Loď nám chyběla. Proto jsme byli nadšení, když jsme uviděli zprávu od jednoho z hlavních lidí Federace nadepsanou jako "USS Strážce, mise 3504273319". Chtěli jsme si ji přečíst spolu, ale po přečtení prvních řádků se nadšení změnilo v hrůzu.

Zdravím, bývalá posádko hvězdné lodi Strážce. Mrzí mě, že vám nesu špatné zprávy, ale Strážce byl unešen. Nevíme kým, víme jen, že jsou ohroženy technologie Federace, protože i když je Strážce starý, pořád má zabudované naše nejmodernější technologie, protože, jak jistě víte, tyto technologie testoval.
Žádám proto vás, věrnou posádku USS Strážce, abyste se vypravili na poslední misi. Bude nebezpečná. Možná při ní zemřete. Ale pokud chcete získat Strážce zpět, nemáte na výběr.
Není to rozkaz, je to žádost. A zároveň poslední možnost rozloučit se s vaší lodí.
Přesné pokyny vám předám osobně. Těším se na naši spolupráci.

Thomaso Berketi

Byl jsem vyděšený. Ale byl jsem kapitán, byla to moje povinnost. I kdybych tam měl jít sám. Perenela chtěla jít se mnou, co vám budu povídat. A dlouho na mě byla naštvaná, když jsem jí řekl, ať nechodí. Ale poslechla, když jsem jí to vysvětlil. Bez Felixe stejně jít nechtěla.

Mise to nebyla snadná, ale zvládli jsme ji. Strážce jsme získali. Mělo to ovšem háček. Šly po nás nepřátelské lodě. Tato neznámá rasa ukradla naši loď, aby byla rozebrána na díly pro jejich lodě. Strážce byl poškozený, chyběly některé důležité součástky, nefungovaly štíty, nemohli jsme si dovolit bojovat. WARP, pohon schopný loď přenést na nepředstavitelné vzdálenosti během setin sekundy, byl taky ošklivě poškozený, ale byla to naše poslední možnost. Pamatuji si jen, jak jsem udělil pokyn ke spuštění WARPu. Pak už nic.

Tma. Sametová, zvláštně uklidňující tma. A křik. Počkat, cože!? No ano, někdo určitě křičí! Ale proč? Co se stalo? Pak jsem si to uvědomil. Křičel jsem já. Bolestí. Otevřel jsem oči. Měl jsem otevřenou zlomeninu na noze. Všude kolem mě ležely ocelové pláty. Slyšel jsem houkat červený poplach. Dokonce jsem snadno rozpoznal majáček na můstku, v té tmě šel vidět dobře. Odevšad se ozýval bolestný řev raněných. Loď byla vážně poničená a někde unikal kyslík. Pravděpodobně po nás vypálili těsně předtím, než jsme se stihli přenést WARPem.

Poslouchal jsem, jak křik posádky postupně utichá, ale neměl jsem sílu se zvednout. Ta noha neskutečně bolela a tekla z ní spousta krve. Slyšel jsem, jak umírají poslední přeživší. Slyšel jsem, jak pilot ležící několik metrů ode mě zašeptal: "Kapitáne... Laenore... Není to tvoje chyba... Bylo mi ctí..." Slyšel jsem jeho sípavý dech ještě pár minut. Pak dýchat přestal.

Už neslyším nikoho. Celá loď je ponořená do ticha, které je rušeno jen zvukem červeného poplachu a tlukotem mého srdce. Jsem pravděpodobně poslední naživu. Osud má zvláštní smysl pro humor, kapitán vždycky musí přežít následky svých rozhodnutí, byť jen na chvíli, aby si uvědomil, jak geniálně všechno posral. Ale už nebudu naživu dlouho. Zbývá jen pár minut, než mi dojde kyslík. Blížím se ke svému konci. Tečka za příběhem. Umírám stovky milionů světelných let od jakékoliv známé sluneční soustavy. Proto vás žádám, pokud toto čtete, předejte radě Federace zprávu o úspěšnosti mise. Řekněte, co se stalo. Vzkažte zbytku bývalé posádky USS Strážce, ať na nás vzpomínají. Nenechte na nás zapomenout. A především vyřiďte mé ženě, Perenele, že ji miluji. Je mi neskutečně líto, že neuvidím vyrůstat našeho syna.

Sbohem.