COBRASTYLE [CZ]

Pozn.: Takže tahle povídka vznikla za účelem soutěže, kde jsem ale bohužel nedodržela termín zveřejnění povídky. I tak jsem se ale rozhodla tohle dneska dopsat a domazlit se s tím, aby bylo vidět, že jsem se na to úplně nevysrala. A o co šlo? Dostala jsem písničku a tou jsem se měla nechat inspirovat k napsání povídky. Nešlo o to, jestli se to bude shodovat s textem, spíš o to, co v nás daná věc vyvolá a mě při poslechu písničky napadlo zrovna tohle. Nevím, jestli tomu někdo porozumí, ani jestli je to dobrá povídka, ale zas nechci být považována za někoho, kdo se na to úplně vysral. Nicméně to znamená ale jen jediné. Opravdu nemám čas cokoliv jiného číst, netož psát. Mám dost školy a reálného života. Berte to jako jen výkřik do prázdna.
Rachel. 

Ostré sluneční paprsky a neskutečné vedro. Na to jediné jsem se v tuto chvíli dokázala soustředit. A samozřejmě ještě na cestu. Neměla jsem tušení, kolik mil už mám v nohách, natož kolik mně jich ještě čeká.
„Bože,“ povzdechla jsem si a shrnula si dlouhé kaštanové vlasy tak, abych je mohla svázat do ledabylého drdolu. Už jsem nevěděla, co udělat proto, abych pocítila úlevu. Pití jsem dopila sotva před půl hodinou a civilizace v nedohlednu. Plahočila jsem se po zpevněné silnici někde uprostřed Texasu a přemýšlela, co se životem. Kopala jsem do kamínků a doufala, že potkám živou bytost dřív, než zapadne slunce.  

Z dálky jsem zaslechla zvuk ne moc šťastně předoucího motoru. Ani jsem se nemusela nijak významně rozhlížet, abych našla zdroj. Naproti mně se řítil červený cadillac ještě z minulého století. Normálně bych jásala, ale tenhle auťák mířil směrem, odkud jsem odcházela a tam mě nic hezkého nepotkalo. Nešťastně jsem si odfrkla a poposadila si sluneční brýle na nose. Jsem ztracená existence.

I přesto, že jsem vzdala jakoukoliv naději na pomoc, pozorně jsem sledovala řidiče. Delší tmavě hnědé vlasy mu vlály ve větru a já zatoužila alespoň po trochu osvěžení. Teplo už mi lezlo na mozek. Možná se i on stal fata morgánou. Jak příhodné. Oči měl zakryté slunečními brýlemi a levou ruku držel na volantu, zatímco pravou právě upravoval zpětné zrcátko.

„Narcis,“ zašeptala jsem tiše. Nedokázala jsem si odpustit hlasité slovo. Přišla jsem si jako blázen, když jsem sama se sebou mluvila jen ve vlastních myšlenkách. Potřebovala jsem slyšet, že můj hlas ještě pořád funguje, jak má. Auto se blížilo stejnou rychlostí a já jen omámeně sledovala řidiče, který vypadal, že mě absolutně neregistruje. Jakoby úplně normálně potkával na silnici dívky, co cestují za lepším životem. Nebo horším, záleží na úhlu pohledu. Odvrátila jsem hlavu a podívala se po písečné planině plné trsů vytrvalé trávy. Jak něco může žít v obdobných podmínkách. Nechápu.

Pokračovala jsem nezaujatě dál a snažila se nesoustředit na bolest nohou. Musela jsem si upřímně přiznat, že mnou zvolená obuv se opravdu nehodila na obdobné cestování. Na druhou stranu jsem ale neměla na výběr. Docela pech.

„Hej ty!“ zakřičel na mě někdo a vytrhl mě z nezajímavých, ale i přesto velmi hlasitých, myšlenek. Pootočila jsem hlavu a všimla si bruneta, který se díval mým směrem a pomalu couval.
„Můžu ti nějak pomoct?“ Nadzvedla jsem obočí a zastavila se. Ani jsem neobtěžovala mu vykat. Nevypadal o moc starší než já.
„Zrovna jsem se chtěl zeptat na to samé.“ Odpověděl a do široka se usmál. Zrovna teď jsem si ho mohla lépe prohlédnout a nemeškala jsem.
„To je od tebe jistě velmi milé, ale jestli sis nevšiml, jdu jiným směrem, takže se neobtěžuj.“ Odmávla jsem ho lehce opovrhujícím gestem a dala se opět do chůze. Neměla jsem chuť na nějakého blbečka, který si bude hrát na úžasného zachránce dívky v nesnázích, zatímco jeho mozková kapacita nevykazuje žádnou aktivitu.

„Nemyslím si.“ Ozval se znovu a zastavil pár centimetrů ode mě tak, abych k němu mohla v okamžiku nastoupit.
„Co tím sleduješ?“ Naklonila jsem hlavu na stranu a podívala se na volné místo spolujezdce.
„Řekněme, že jsem se rozhodl pro dnešek udělat dobrý skutek a pomoct ztracené duši.“ Řekl ledabyle a sundal si brýle z očí. Okamžitě jsem se dostala pod tíhu jeho uhrančivého pohledu. Byl okouzlující, to jsem nemohla popřít. I tak jsem ale zůstávala opatrná.
„Nejsem ztracená.“ Namítla jsem a znovu se rozešla. Z nějakého důvodu jsem se zdráhala, i když jsem chtěla hrozně moc nastoupit. Nepřemýšlela jsem nad tím, jestli by mi náhodou nemohl něco udělat. Nebála jsem se. Cítila jsem se naprosto klidná.