V daleké době, poutník následuje své kroky zemí prázdnou..
Jen slabý vánek doprovází jeho němý hlas..
Slunce volá si ho jménem k sobě nahoru, když prosí na kolenou..
V domovině, jenž není úkrytem, slabým láme vaz..
Nenasytná horkost pak saje tvůj hlučný žal z vyprahlého těla..
Zabili jsme život, ale společnost to přece takhle chtěla..
Teď vyčerpán snídáš prach ranní rosou pokrytý..
Neumíš z hlavy dostat ten křik, je až příliš hluboko zarytý..
A když měsíc konečně letmo pohladí, ustaranou tvář..
Schovej se a nebo utíkej daleko, jak jen můžeš..
Svatou smrt přiláká tvůj pach, když odhalí tě luny zář..
Cítíš? Přichází déšť, tak zadrž dech..
Nebo navždy selžeš..
