You were gone too soon [Larry CZ]

You were gone too soon

Sedím opřený o stěnu u okna objímajíc si kolena, o něž mám opřenou bradu a koukám ven. Listí na stromech se pohybuje v rytmu lehkého letního větru, slunce svítí, ptáčci si vesele prozpěvují. Je opravdu krásný den. Ovšem… jak pro koho, že? Pro mě určitě ne.

Uslyším tiché zaklepání na dveře mého pokoje. Nereaguji. To však dotyčného neodradí a jednoduše potichu pootevře dveře, aby mohl nakouknout dovnitř. Nevím, kdo to je a je mi to jedno.

„Harry?“ ozve se tichý a nesmělý hlásek. Aha, Niall. Náš roztomilý a starostlivý blonďáček. Nevšímám si ho a dál civím z okna. Tiše si povzdechne a pomalým krokem dojde až ke mně. Lehce mě obejme kolem ramen a tvář si opře do mých rozcuchaných kudrlinek.

„Pojď dolů, zlatíčko. Li už má hotovej oběd,“ políbil mě do vlasů a trochu se odtáhl. Čekal na nějakou mou reakci. Žádné se však nedočkal. Další ztrápené povzdechnutí z jeho strany. Sedl si naproti mně a opatrně vzal jednu mou ruku do té své, čímž si jako zázrakem vyžádal mou pozornost. Zrak upíral na naše spojené dlaně. Nadechl se a podíval se mi do tváře. Oči se mu leskly špatně potlačovanými slzami. Neudržel je a jedna mu sklouzla po tváři a za ní šla hned další. Je tak citlivý. Vždycky byl.

„Já-já vím… jak se cítíš… Harry. I mě chybí… nám všem. Ale musíš žít d-dál!“ to už brečel naplno a ani já neměl k slzám daleko. Divím se, že ještě nějaké vůbec mám. Probrečel jsem už tolik dní i nocí. Bolestně jsem zavřel oči a vpadl Niallovi do náruče. Pevně jsem ho objal a hlavu zabořil do jeho ramene, které jsem mu smáčel slanými slzami. Tak strašně moc to bolí. Jako, kdyby mi někdo vrazil nůž do srdce a neustále s ním otáčel. Pořád dokola. Cítím blonďáčkovy ruce, jak mě hladí po zádech a do ucha mi šeptá uklidňující slůvka, i když sám dobře ví, že nezabírají.

Po nějaké době jsme se aspoň trochu uklidnili a sešli dolů do kuchyně k prostřenému stolu na oběd, který probíhal v dusivém tichu. Neměl jsem chuť na nějaké jídlo, ale něco sníst musím, ať si kluci nedělají se mnou další starosti. Už tak jich mají se mnou víc, než dost.

Po obědě jsem se vydal zpátky do svého pokoje, kde trávím poslední půlrok všechen svůj čas. Ano, už je to půl roku, co zemřel. Ležím na posteli schoulený na boku a tisknu k sobě plyšového medvídka, kterého jsem věnoval své lásce. Koukám na fotku, která je na nočním stolku. Jsem na ní já a Loui. Smějeme se a jsme šťastní. První slza… Vzpomínám na naše společné chvilky. Jak ty dobré, tak ty zlé.

Druhá slza… Setkání… Ah, tak na to se prostě nedá zapomenout. Oba jsme byli vynervovaní z castingu. Poprvé jsme se setkali na záchodcích a už tam jsem si Louího okamžitě zamiloval. Hlavně ty jeho rozzářené oči a laskavý úsměv. Nad tím jsem se musel pousmát. Nyní mi slzy tekly už proudem a já brečel jak želva. Vzpomínal jsem dál, až jsem se dostal k tomu osudnému dni.

Ten den byl Louis ve městě a cosi zařizoval. Nechtěl mi říct co. Prý to mělo být překvapení. Byl jsem hrozně nedočkavý a natěšený… a trochu i vytočený a nervní, protože kluci o tom věděli a tak se pořád usmívali. Já se naštval a šel se zavřít do svého a Louisova pokoje. Lehl jsem si na postel a civěl do stropu, když v tom mi zazvonil mobil. Rychle jsem se vyšvihl do sedu a hovor celý šťastný přijal. Byl to Loui.

 

Louis:

S Harrym si už delší dobu plánujeme společný byt. Na internetu jsem si našel jeden moc pěkný na kraji města, tak jsem neváhal a zavolal na uvedené číslo. Domluvil jsem se se slečnou, která mi to zvedla, na termínu schůzky ohledně prohlídky bytu. K tomu mi sdělila všechny potřebné informace. Byl jsem natěšený. Už se nemůžu dočkat, až ten byt uvidím. Doufám, že bude vypadat tak krásně, jako na fotkách.