Pohled

763 75 77
                                    


Mladý vysoký muž stál u okna, ruce měl za zády založené a s neutrálním výrazem pohlížel ven. Jeho nálada byla na bodu mrazu. Táta mu naprosto zničil život. Jeho mladý, teprve začínající život. I když vlastně byl celý život jako pes na vodítku. Povzdechl si. Jednou rukou se opřel o velké prosklené okno ve svém pokoji a zavřel oči. Najednou ho něco napadlo. Otočil se směrem k posteli, kde hypnotizoval peřiny a deky. Jako malý několikrát z domu utekl. Zase měl důvod to zkusit. Jeho plán mu ale zničilo zaklepání na dveře.

,,Sebastiane, měl by ses aspoň upravit. Vem si na sebe oblečení hodné prince. Ne tenhle pytel." Do pokoje mu bez vyzvání vtrhl jeho otec. Simon Michaelis, král Francie a příšerný puntičkář. Sebastian se na něho vražedně podíval. Nesnášel, když mu otec takhle rozkazoval a nerespektoval jeho soukromí. Většinou se ale nestávalo, že by tu měl někoho z přátel.

,,Nebudu chodit celé dny v saku. Ať mě holky vidí i z té druhé strany. Ne jen jako napudrované pozlátko. To znělo hrozně," uchechtl se Sebastian. ,,Navíc, co je špatného na teplácích?" Sebastian nezaujatě trhl rameny. Tohle ho nebavilo. Nesnášel vystupování v televizi nebo různé focení. Nejhorší byly asi nagelované vlasy, ulízané dozadu. To měl vždycky chuť se jít střelit.

,,Všechno. Viděl jsi někdy v teplácích mě? Ne. Tvůj bratr se na svou funkci vykašlal. Musíš po mě tedy nastoupit ty." Sebastian si povzdechl. Otec zase začal s jeho proslovem, jak musí být zodpovědný, když jeho bratr Claude odjel do Anglie a nechal své práce.

,,Jo, udělal dobře," procedil Sebastian. Jeho táta si povzdechl. Věděl, že ho Sebastian jednoho krásného dne přivede do hrobu. Jak uměl být dokonale strojený ve své roli prince, tak uměl být taky pěkně na facku.

Sebastian osaměl. Nechtěl ženskou. A už vůbec nechtěl svatbu tak brzo. Bylo mu teprve třiadvacet, ale měl pocit, že už má život za sebou. Bohatství byla jedna věc, ale za jakou cenu? Za svobodu. Nesměl téměř vyjít ze zámku. Na každém kroku ho doprovázeli stráže nebo sluhové. Jo, to byl život.

Měl chuť něčím praštit. Nebo někým. Ale vždycky se dokázal ovládat a to ve všech ohledech. Své emoce držel na uzdě od smrti jeho mámy. Povzdechl si. Už nemohl své problémy a pocity probírat s nikým. Jeho táta by ho nepochopil, nikdy nic nechápal a přátelé nebyli tak blízcí, aby se jim vyzpovídal. Začínal svůj život nenávidět stále víc a víc. Dokonale chápal útěk jeho staršího bratra. Měl vzít roha taky, dokud to šlo.

Z okna zahlédl autobus. Zatáhl závěsy a v pokoji se rozprostřela tma. I kdyby tam byla nějaká obstojná, neměl zájem. Přemýšlel, jak dokonale výherkyni odpálkovat. Když tu holku, která vyhraje jednoduše naštve, tak ona nebude mít zájem o něj. Dokonalé.

Celé to začal brát jako hru. Prostě vtip. Bylo mu jasné, že ho bez drahého saka a zlata na hlavě ani nepoznají. Prohlédl se v zrcadle.

,,No nečum tak. Ty jdeš na porážku se mnou," sykl na svou podobiznu a vyšel z pokoje.

* * *

Ciel omámeně, stejně jako většina holek v autobuse, zíral na to monstrum před sebou. Obrovský zámek se rozléval do šířky a kolem byly nádherné velké zahrady. Musel zadržet vzdech. Bylo to krásné. Už teď litoval, že sem jel. Kluk z vesnice v takovém zámku neměl co dělat. Jako když strčíte do boudy kočku místo psa.

Autobus zaparkoval. Všichni pomalu vystupovali ven a prohlíželi si okolí. Ciel obhlédl konkurenci. Ne, že by mu na tom záleželo, ale chtěl si tipnout, která bude příští královnou Francie. Byly tu dívky všeho věku. Minimálně musely být starší patnácti let. Byly tu vysoké i menšího vzrůstu, hubené i silné.

Not A Princess?✔ [SebaCiel; CZ]Where stories live. Discover now