Sráz

Příběh začal vznikat s několika skvělými lidmi na discordu. Tak teď se je pokusím vyjmenovat a na nikoho nezapomenout, ale znáte mě, ne? @Antilia, @Dreamer552115, @EttelwenRave, @FantasyGirl3010, @Krkavecvcylindru, @Lotus_Flower2003, @lover_of_evil, @Quentinwizard, @The_Forest_Soul, @Trnka2. Snažila jsem se vás seřadit abecedně, tak se mi to snad povedlo. Sic můj příběh není nejhumornější, snad se bude alespoň líbit.

Prostě už jsem taková, že než abych napsala komedii, napíšu tragédii, kde úplně všichni umřou. Ale nebojte, dnes není ani jeden mrtvý, nemusíte mít strach. Taky to je asi milionkrát přepsané a několikátá verze, no od toho, co jsem psala, jako první se to liší hodně. Už bych měla zmlknout, a kdyby to bylo moc nudné, ani to dočítat nemusíte.

A obálku jednou zkusím vytvořit, ale vážně je neumím.

„No tak, trochu víc energie, ne?" vyrušila mě při krytí se křídly před mečem Lotus, která nás pozorovala, jak zmordované trénujeme a vesele si u toho chroupala popcorn.

„Co kdyby sis to taky zkusila, Lotus?" V tu chvíli její potutelný úsměv zvadl.

„Všimla sis, že jsem vlk, že jo?" odsekla kousavě, následně bylo chvíli slyšet slabounké vrčení .

„Ale já meč udržím." To už Lover, co zrovna přišla, vyprskla smíchy. Ale po vražedném vlčím pohledu se radši rychle uklidnila.

„Tak jak jste se dnes měly, děvčata?" zeptala se radši rychle.

„Tak znáš to, zase se mydlí." Odsekla ještě uražená Lotus a vrazila hlavu do kyblíku s popcornem, aby si na něm mohla pochutnat.

„Neměl s vámi trénovat Krkavec?" zeptala se po chvíli Lover.

„Znáš ho, když ho nehoní Kazipiš, tak jen píše a píše. Nejspíš se jen pozapomněl." Prohodila shovívavě Antilia s jakousi učebnicí, ani nevím čeho že to.

„Omlouvám se, už su tady," Přiběhl celý udýchaný, ve své typické bílé košili, černých kalhotách a pro většinu lidí velmi neobvyklém bílém cylindru. „dopisoval jsem kapitolu."

„Tak se vydýchej a můžeme začít." Prohodila Fantasy, než na mě zákeřně zaútočila.

„Hej!" křikla jsem a zaútočila ještě ostřeji.

„Holky já bych se rád přidal, ale jste nějaké rozjeté." Křikl po chvíli Krkavec, neboť jsme se nechali bojem strhnout. Ještě pustil svého černého krkavce a otočil se zpět na nás.

„Já už vlastně musím běžet." Vyhrkla jsem, Krkavec už měl v ruce můj meč a já mizela mezi stromy.

Běžela jsem si vcelku volným tempem a po chvíli jsme už slyšela durdící se NK: „Foreste, takhle si tu ruku spálíš. Chtěl ses naučit lukostřelbu, tak se snaž."

Zatím co se Forest pokoušel vystřelit onen šíp, stihla Ett svou kuší terč prošpikovat.

„Dobrá muška Et" ohodnotila její výkon Trnka sedící na větvi nad Čarodějem.

„A s Čarodějem jsme našli nové kouzlo, to budete koukat!" zašvitořila ještě k tomu nadšeně od jakési velké knihy nejspíš plné kouzel.

„Tak tady asi taky ne." Zamumlala jsem pro sebe a otočila se na patě.

Nešla jsem ani moc daleko, jen jsem si našla vhodný strom. Vylezla jsem až do samotného vrcholku koruny a roztáhla svá rudá křídla. Po dlouhé době, kdy byla zlomená, jsem zase mohla létat.

Po pár máchnutích jsem se vznesla do vzduchu a rozlétla jsem se ke srázu, zrovna zapadalo slunce a já tak mohla pozorovat, tu divukrásnou podívanou.

Slunce sice již vidět nebylo, ale já krajinu pozorovala dál, dokud jsem nebyla vyrušena, tichým klapotem kopyt.

„Zase tady? Myslel jsem, že už ti je líp." Náš neoficiální psycholog a mimo jiné i čaroděj. Na první pohled vypadá děsivě, tak jak jinak by měl vypadat, někdo celý v černém a schovaný pod kloboukem? Ale jeho modrošedé oči byly milé stejně jako on sám.

„Je mi líp, jen jsem chtěla být chvíli sama a tady..." na chvíli jsem se odmlčela ve hledání správného slova. „tady je klid a všechno tady vidíš z výšky, jako když letíš."

„Vždyť už můžeš létat, ne?" posadil se vedle mě a já se i tak dívala do dálky.

„Ano, ale nemůžu létat dlouho, je to vyčerpávající." Zašeptala jsem.

„To bude dobré, uvidíš. Zavři oči a nastav ruce." Řekl, jakoby doufal, že mi to pomůže.

Ve chvilce v mých rukou bylo něco teplého. „To je hrnek?" vypadlo ze mě v okamžiku a oči byly dokořán.

„To není jen hrnek, to je hrnek kakaa." Řekl naprosto vážným a hrdým hlasem.

„To je to nové kouzlo?" vyčarovalo mi to na tváři úsměv, nepopírám.

Jen přikývl s jiskřičkami v očích. A tak jsem se napila. „Povedlo se ti, je výborné." Pochválila jsem mu ho a za chvilku byl hrnek prázdný.

„Co takhle jít za ostatními, chybíš nám tam." Zeptal se, když nechal onen hrnek zmizet.

„Tak jdeme." Špitla jsem a vstala na nohy. V rychlosti oprášila šaty a skočila ze srázu. I přes odpor vzduchu jsem roztáhla křídla a z pádu přešla do plachtění. Nechala jsem vítr, aby si se mnou pohrával a čekala, až Čaroděj přijede.

Forestův jelen je znám pro svou rychlost a tak jsem nemusela čekat dlouho. Po cestě k tábořišti jsme mlčeli, mezi stromy jsem už nemohla letět a tak jsme šli po svých. V tichosti jsme došli až do tábořiště.

„Já se vás lekla, to nemůžete nosit něco barevného, když už chodíte jako byste se nedotýkali země?" štěkla na nás Lotus, těsně po tom, co se lekla tak, že vyskočila ze svého pohodlného místečka u ohně.

„Konečně jste tady." Pronesla Ant, než vstala, aby zkoordinovala prostor.

„Co takhle hromadné objetí?" vyhrkla Ettelwen, než jsem se nadála, byla jsem mačkána několika z mých přátel.