War of the wolves

1. Kapitola

Jmenuji se Emily Collinsová. Já vím, typické jméno, typické příjmení ... Nejsem ničím zajímavá; vsadím se, že na světě je spousta holek se jménem Emily Collinsová. Bydlím v Anglii, ve městě Birmingham.

Seděla jsem u okna a dívala se ven. Sotva začaly prázdniny a už je špatné počasí... Bývala bych stejně mohla jít ven, třeba nakupovat s kamarádkami, kdyby taťka neřekl, že dnes mám zůstat doma, že si po večeři promluvíme. Promluvíme. Už jen to slovo naznačovalo, že jsem něco provedla. ,,Už je večeře Emily," volala na mě mamka z dolního patra. Povzdychla jsem si a vydala se dolů. ,,Co dneska máme?" zeptala jsem se zvědavě. ,,Nic zvláštního, řízek s hranolkami," odpověděla mamka. Přikývla jsem a vzala si talíř. Pak jsem si sedla na své místo a čekala, než se usadí i mamka s taťkou. Jedli jsme mlčky. Co jsem mohla udělat tak strašného? Třeba jsem jenom zapomněla zavřít kohoutek a teď mě čeká hodinová přednáška o plýtvání vodou. Můj táta pracuje jako právník, takže když se hádá, my ostatní, normální lidé proti němu nemáme žádnou šanci. A navíc je zastáncem afričanů, kteří mají nedostatek vody... Jo, bude to nezavřený kohoutek. Snědla jsem poslední hranolku a sebrala svůj talíř, abych ho uklidila do myčky. U nás platilo pravidlo, že každý si uklízí to své. Asi před třemi lety jsem měla v pokoji strašný nepořádek. Nic jsem nemohla najít a začala jsem to uklízet, až když mi došlo, že to za mě nikdo neuklidí a musím si poradit sama. Celý měsíc jsem pak běhala a uklízela, jako postřelená... Zavřela jsem myčku, ale nepouštěla jsem ji. Vrátila jsem se ke stolu a usadila se zpět na své místo. Vnitřnosti se mi sevřely a já měla pocit, že se pozvracím. Proč se tolik bojím? Vždyť jsem nic neudělala. Snad... Opravdu jsem nechtěla mít průšvih. Na někoho rodiče doma křičí když něco provede, jenže to není můj případ. Pokud udělám něco, za co se rodiče stydí, jsou jen ledově klidní a mluví se mnou trochu ublíženě, což je podle mě ještě horší. ,,Takže Emily," začal taťka a já si uvědomila, že už pěknou chvíli zírám na stůl. Okamžitě jsem začala těkat pohledem, mezi rodiči, ale nic nenaznačovalo, že by na mě byli naštvaní. Uf, asi to nebude tak hrozné. ,,Víš, jak mám jednoho kamaráda ve Francii?" pokračoval táta. Přikývla jsem. ,,Toho, co bydlí v Paříži?" zeptala jsem se zvědavě. ,,Ano, přesně toho," odpověděl taťka, ,,Pozval nás na měsíc do Paříže." Nás? Tím myslí sebe a mamku. Nebo i mě? ,,Ty ale bohužel nepojedeš," řekl taťka, když viděl jak nadšeně se tvářím. Jasně, že myslí sebe a mamku. Poklesla mi brada. Vzápětí jsem se však vzpamatovala. Budu tady doma sama. Celý měsíc! Celý měsíc mi nikdo nebude říkat, co mám dělat. ,,Vím, že jsi vydržela sama dva týdny, ale měsíc je moc," pokračoval taťka, ,,Zůstaneš u tety." ,,Cože?" nechápala jsem, ,,U jaké tety?" Naše rodina nepatřila k těm, které udržují pevné vztahy. I s babičkami a dědečky jsme se viděli jenom jednou do roka, a to na Vánoce. ,,Jmenuje se Lisa," přerušila mě mamka, ,,Je jí padesát šest a je to moje teta, takže tvá prateta." Vůbec se mi nechtělo strávit půlku prázdnin v bytě nějaké celkem staré paní, která nejspíš nemá ani internet. To by totiž znamenalo, že nebudu vědět o ničem, co se děje tady. Povzdychla jsem si; ,,Kdy odjíždím?" ,,Zítra," odpověděla mamka Už zítra?!. ,,A kde bydlí?" zeptala jsem se a doufala že to bude někde blízko Birminghamu, protože nesnáším dlouhé cesty. ,,Sama přesně nevím, ale někde ve Švédsku. Jsme domluvené, že poletíš letadlem a teta Lisa ne tebe bude čekat na letišti ve Stockholmu," odpověděla mamka. Ve Švédsku? To má být vtip? Tam je snad zima i v létě... ,,Dobře, sbalím si věci zítra," řekla jsem a vstala jsem, abych mohla jít do svého pokoje. Oni si pojedou do Paříže a já budu trčet v nějakém bytě s tetou, o které jsem až do teď ani neslyšela. Skvělý plán, jak se mě zbavit. Bylo mi na nic a tak jsem vzala notebook, který jsem měla položený na psacím stole a svalila jsem se s ním na postel. Zapla jsem ho a koukla se na skype, jestli mi někdo nenapsal. Ta Jessica je snad blázen... Měla jsem třicet sedm nepřečtených zpráv od mé nejlepší kamarádky. Rychle jsem si je přečetla, abych pochopila, že Jessica je šťastná, jelikož John s ní půjde na ples. Ples, ach né ples. Došlo mi, že tady nebudu na ples, který bude v půlce července. ,,Sakra," neudržela jsem se a vykřikla jsem. Pak jsem začala vyťukávat zprávu do klávesnice;