Flaška

145 7 6
                                    

Pár slovíček na úvod.

Následující komorní, chce se mi napsat spíš scéna než příběh, je doplňkem k Pánovi snů. Jedná se o útržek jednoho z mnohých festivalových setkání Alana a Káji.

Pokud jste nepřelouskali Pána snů, obávám se, že spousta řečeného nebude dávat smysl a výjimečně na tom nenese vinu mé chaotické psaní.

Jako obvykle patří kousek snění s Alanem mezi povídky sladké, až přecukrované.

Dobrou chuť

Kde je tak dlouho? Sedím zkroucená na židli přisunuté k parapetu. Jednu ruku už necítím. Čelo opřené o okenní tabulku. Venku tma. Sklo pozvolna vychládá, ztrácí dusno festivalového dne.
Z tradice prší.

Chce se mi brečet.

Vzteky.

Vždyť já jsem přijela jenom za ním. Jenom kvůli němu.

No nepovídej? A on se má z toho zbláznit radostí, že? Podřídit ti celý svůj program, viď? Ty nedoceněný poklade.

To ne... jen jsem doufala, že se dneska navečeříme spolu. Zrak mi zaletí ke kabelce s oschlým sendvičem, který se nedokážu donutit dojíst, ani vyhodit. Čekám, až se jeho poživatelnost přehoupne na stranu "raději už nekonzumovat".
Ráno, ráno ho vyhodím. A vůbec si v té kabelce uklidím. Slibuju si, ale vím, že maximálně posbírám několik papírků. Obezřetně vysypu nad košem nějaké drobky, zatímco budu přidržovat obsah tašky, který se ani nebudu pokoušet vyndat.

Ach jo. Říkal, že má jenom nějaký krátký rozhovor. Tak kde je? Nebo to bylo včera? Natruc přikrmuji svoji frustraci nepohodlnou pozicí. Mám zatuhlý celý levý bok.

Zachrastí klíček v zámku. Škubnu sebou. Z předsíňky se ozve jen něco mezi pozdravem a zavrčením.

"Ahoj,... taky tě moc ráda vidím," neubráním se hořkosti. "Měl jsi hezký večer?" Jízlivost ze mne prosakuje v jedovatých kapkách.

Zpozorní. "Vlastně ani ne."

"Hmm."

"Hmm? Co jsi myslela tím, hm?" i on je neobvykle podrážděný.

"Hmm, nic. Co bych myslela?"

"No, běžně takové prázdné citoslovce nepoužíváš."

"Hmm, asi si rozšiřuji slovní zásobu," zasyčím.

Teď už se tváří zmateně. "Děje se něco?" opatrně se přibližuje.

"Samozřejmě, že se něco děje. Sám jsi mi říkal, že se neustále něco děje. Svět se točí, že?"

Promne si prsty kořen nosu. "Jsem vážně unavený, mohla bys nějak rozšifrovat ty tajné vzkazy mezi řádky, které tak důmyslně neříkáš? Já na to dneska už nemám schopnosti!"

"Chceš vědět, co neříkám," sakra, to už je dost nahlas, "vážně? Chceš to vědět?"

"To bych se asi neptal!" Hlučnost hovoru nabírá na síle.

"Tak já ti to povím! Když tě to začalo zajímat!" Stojíme proti sobě, v dostatečné vzdálenosti, abychom mohli s vervou šermovat rukama, dodávali tak slovům patřičný důraz a zároveň se nepofackovali.

"To jsem zvědav, kdy už se mi od tebe dostane nějaké informace!"

"Informace, jo? Pro tvoji informaci, trčím tady pořád zavřená..."

"Můžeš kdykoliv ven!"

"Nepřerušuj mě!" Mířím mu výhružně vztyčeným ukazovákem k obličeji.

Flaškaजहाँ कहानियाँ रहती हैं। अभी खोजें