Ta dvě tetování

Velký ochránce

Celý zbylý den jsem strávila jako doslovný uzlíček nervů, strachujíc se o to, co všechno se zítra může stát. Až před poslední hodinou se ke mně odváží nahnout Dorian.

„Jsi v pohodě?"

„Jo...jo, úplně v pohodě. Jenom se psychicky připravuju na to, kolik lidí okolo mě bude zítra večer," přiznám s pokrčením rameny.

„Neboj, bude to dobrý. Kdybys chtěla, můžeš kdykoliv odejít. Klidně tě odtamtud dostanu a půjdem se jenom někam projít," usměje se na mě povzbudivě a položí mi ruku na předloktí, po kterém mě lehce pohladí.

Doteď jsem nevnímala, že nás Wyatt pozorně poslouchá a i pozoruje. Sotva se Dorianova ruka dotkne té mé, otočí k nám hlavu a propálí ho pohledem.

„Myslíš, že o tvůj dotek stojí? Že stojí vůbec o to, abys jí někam bral?" vypálí naštvaně a probodává ho rozzuřeným pohledem.

Místo toho, aby se Dorian zalekl a svou ruku sundal, jeho stisk okolo mého zápěstí o něco zesílí.

„Myslíš, že zrovna ty do toho máš co mluvit?" odpoví mu otázkou a u toho povytáhne obočí. Ani jeden nechápeme, co to do cigaretového koukala vjelo.

„Jo, myslím, že do toho mám co mluvit. Prostě jí pusť!" tahle ostrá slova k nám přitáhnou pozornost pár nejbližších spolužáků ve třídě. Každý čeká, jak to dopadne, a přitom nikdo nechápe, o co tu jde. Pochybuji, že to ví vůbec někdo z nás tří, kterých se to týká.

„Vadí ti, když se tě dotýkám?" otočí se Dorian na mě a jeho stisk ještě o něco zesílí. Zdá se, že mě prosí o to, abych mu pomohla nad Wyattem v této přestřelce vyhrát. Ta naléhavost v jeho očích mě až děsí, stejně jako jeho prsty zatínající se do mé pokožky.

V tu chvíli se Wyatt postaví tak prudce, že jeho židle spadne a chytne Doriana za ruku až mu zbělají klouby.

„Říkám ti naposledy, abys jí pustil," zavrčí mu přímo do obličeje.

Dorian to ale ignoruje a jeho pohled spočívá na mě. Pořád čeká, co k tomu řeknu já a stále mě pohledem prosí, abych z něj neudělala poraženého.

„Doriane..." hlesnu potichu se staženým obočím. Z mého tónu je znát omluva za to, že jeho prosbě nedokážu vyhovět a spolu s ní i moje vlastní prosba o to, aby mě pustil.

Očima mu probleskne zklamání a uvolní svůj stisk. Wyatt mu dopomůže a ruku mu odstrčí pryč právě ve chvíli kdy se rozezní školní zvonek a oznámí začátek poslední vyučovací hodiny.

Celá naše trojice se ponoří do ticha a snaží se soustředit na hodinu matematiky, která právě začala. Všechna čísla, písmena a znaménka prolétávají okolo mne a já nejsem schopná dostat aspoň část jich do mé hlavy. Celých čtyřicet pět minut strávím tím, že koukám na prázdný papír na lavici před sebou a postupně se zaplňující tabuli, u které nadšeně vykládá matikář.

Zvonění ukončující hodinu vnímám jen okrajově. Celá ta hodina se hrozně vlekla, ale zároveň utekla až moc rychle, takže zmatek v mé hlavě zůstane stejně nedořešený jako předtím.

Aniž bych se na to nějak moc soustředila, sbalím si věci do tašky a vydám se ke skříňkám, abych se před cestou domu přezula.

„Jdeš se mnou."

Cigaretový koukal se opře už v botách na ven o skříňku vedle té mé a sjede mě pohledem. Stejně jako v jeho slovech, ani v jeho pohledu není znát žádná otázka. Jen obyčejné oznámení.