Freakshow

15

Začal jsem se nepřetržitě klepat, tělem mi impulsy srdce projížděla zlost.
Ty parchante, ty parchante zasranej, já to věděl, tohle ti jentak neprojde, až budu moct, vymstím se. Potlačil jsem záchvěv šíleného šklebu ve tváři. Místo toho jsem se v hlavě okřikl a koukl jsem se do jeho matně modrých očí, v příšeří se v nich neodrážel žádný lesk, takže vypadal jako chodící mrtvola. Hnusil se mi.
„No nazdar, špunte" pozdravil a usmál se. Zcela jsem znehybnil. Jeho hlas je jak samotné dílo ďábla, tak temný, tak tajemný... Řekl bych, že je nájemný vrah.. Ale to nikdo neví.. Je mu koneckonců patnáct.. Ne? Nemýlím se?
Prohlédl jsem si ho od hlavy až po patu.
Myslím že se nemýlím..
Nejspíš jsem se hodně zadumal, vůbec jsem si nevšiml jeho příchodu až ke mně, jeho horký dech mi nepříjemně přejel po tváři. „Ani mravům tě doma nenaučili?" otázal se. „N-naučili-" vysoukal jsem ze sebe přes stažené hrdlo. Věnoval mi dlouhý pohled, sklopil hlavu a ucovl. „Vybral jsi dobrou kořist, Stane" hrdě prohlásila jedna z vysokých siluet postávajících okolo mě.
„Ještě na něm ozkoušíme pár látek,," vzal si zkumavku ze stolu „a je tvůj, jak se ti zlíbí"
Z těch slov se mi zatočila hlava. Jak to myslí, „jak se mu zlíbí"?! Já nejsem žádná hračka-... Koukl jsem se po siluetách. Ale co když... Pro ně jsem..?
Tu myšlenku jsem zahnal tak rychle jako když rozbouřená voda strhne kamení v bývalé poklidné řece. Bylo mi to velmi nepříjemné, sledoval jsem každý jejich pohyb, kor těch, co stáli nejblíže mě. Cítil jsem že se něco stane, něco jiného než "pouze" vpravení injekce s neznámou látkou do mého těla.
Zcela jsem nechápal nesmyslné přípravy, svázali mi ruce za židli, nohy k podlaze. Jeden z postávajících siluet mě uchopila pod krkem, ne s úmyslem škrtit, ale uhl mi hlavou na stranu, vzal druhou rukou injekci a silou mi ji napíchl do krku. Zaúpěl jsem bolestí, byla to ostrá bolest. Byl jsem rád že vymizela tak rychle jako přišla. Otočil jsem na něj hlavu s kamenným výrazem. Pohladil mě po vlasech. Proč to udělal...? Jako na uchlácholení? Haha, nechte mě se zasmát. Může mě to i zabít a ty mě tady chceš hladit po vlasech? Jsi snad úplně blbej? Co máš místo mozku? Křečka běhajícího v kolečku?
Mé myšlenky umlčel chlad, šílený chlad, jako by jsem si dal ruku do ledu, v místnosti jsem byl sám, všichni ostatní se bavili ve vedlejší místnosti. I s tím zrádcem, Stanleym... Koukl jsem se na ruku, hrůza se mi zračila v očích, zcela jsem nechápal proč, zda je to kvůli injekci nebo něco jiného... Nějaká temná entita co si pro mě přišla.. Jo bylo by to lepší... Než abych se tady trápil...
Usmál jsem se, chlad vymizel. Hlavou mi v tu ránu probliklo
Jak se sem vůbec Stanley dostal...? Co tady dělá? Nemá být na vojně?... Hledají nás vůbec? A co...
Začal se mi kalit zrak.
Co Jay..? Jak to zvládá..? Bojí se..? Miluje mě nazpět..? Jestli nepřežiju anebo se nevrátím... Bude šťastný? Bude šťastný i když se mu vrátím? Co na mě čeká? Že uvidím jeho manželku a děti?... Se radši obvěsím u nás doma na půdě...
Nekontrolovatelně jsem začal slzet, sklopil jsem hlavu a zaťal zuby.
Jestli chceš brečet, tak ne před nima, budou si v tom libovat... Jak je známo...
Jako blesk z čistého nebe, zaklonil jsem hlavu a začal lapat po dechu, úplně se mi znemožnilo dýchání
Zasraná injekce! Tak ať je to rychlý! Aaaa-
Začaly mi docházet síly, pohasínala ve mně veškerá naděje.. Zbývající naděje. Hrudník se začal zmítat a bránice mi začala dávat velmi bolestivé kopance, jako by mi říkala „NADECHNI SE, DĚLEJ, DĚLEJ, NADECHNI SE" už asi vím, jaký je pocit, tam se smyčkou pod krkem, visící z trámů na půdě, nebo z větví na stromě.
Asi třetí výpad, krk se mi uvolnil a já zalapal po dechu, jakobych už zapomněl jaký je pocit dýchat. Šíleně se mi ulevilo, předklonil jsem se co jen to šlo, co jen mi svázané ruce povolil. Potřeboval jsem se nadechnout. Z hrdla se mi dral smích, vítězný smích.
Jestli jste se mě pokusili zabít tak marně, jednou bude řada na vás!
Podmanil jsem se, smích ovládl celou mou mysl, cloumal se mnou jako ve vlnách pobíjející se o útes. Smích mi až zaslepil vidění, všechny smysly. Ani jsem si nevšiml a neuvědomil, že se kolem mě shlukli a nejistě mě pozorovali. Vítězný smích se změnil v šílený, nezastavitelný. Už jsem cítil, že se něco děje, snažil jsem se přestat, ale nešlo to. Vůbec, smál jsem se dokud mi zas a znova nedošel dech.
Chraplavě jsem oddychoval a pokašlával, byl jsem rád, ale zároveň naštvaný, nechápal jsem vůbec nic, nyní ne. S nepříjemným pocitem jsem se rozhlédl kolem, Stanley jako by měl naděláno v kalhotech, šibalsky jsem se na něj usmál, což mu asi rozbublalo krev, odvázal mě z židle a táhl kamsi. Všichni na nás nechápavě koukali, sotva jsem uslyšel „Stane, vrať se!!" ale ten vůl si mě táhl dál, jak se mu zalíbilo. Odtáhl mě do tmavé místnosti, znervózněl jsem, koukl se na pozůstalé světlo prosvítající skrz pootevřené dveře. „c-co se mnou chceš-" zaklapl dveře, uslyšel jsem jak cvakl zámek. Věděl jsem že jde do tuhého. Doslova :D.

Hej, konečně po téměř měsíci další kapitola xD. Omlouvám se že moc nepíšu, nemám čas kvůli škole, ani nemám moc náladu. Jináč, dodatečně přeji vše nej do nového roku, ať se vede!
Rád bych od vás uslyšel alespoň trochu zpětné vazby, zda se vám kniha líbí. Některé části jsou napsané lépe a některé hůř, omlouvám se.
-děkuji za přečtení, hezký zbytek dne!
--Murri