Za hranicí plánu «Dramione»

27. Pozvání

Draco po svém zlém snu, který se mu zdál jedné adventní noci, chodil po hradu, jakoby už týden trpěl kocovinou. Bylo to již opravdu dlouho, co se mu tento sen zdál. Myslel si, že se mu podařilo tuto vzpomínku potlačit, nechtěl, aby měla v jeho paměti místo. Po tom, co umřel Potter, se noc co noc budil ze své noční můry, která ovšem té noci byla realitou. To že mu tetička v podstatě ukázala jeho vlastní vzpomínku, jí měl opravdu za zlé. Vždy uvažoval, zda by se cítil lépe, kdyby věděl, že se nic takového nestalo. Asi by to nebylo o moc lepší, sice by se netrápil teď, ale dříve či později by se stejně našel někdo, kdo by mu to velice rád připomněl. 

Přesto všechno nerozuměl, proč se ta vzpomínka dostala na povrch právě teď. Že by za to mohla Grangerová? Ta s ním tedy dokázala spoustu věcí, to musel uznat, sám se divil nad čím je schopen v její přítomnosti myslet. Jenže tohle by mohlo zračit pouze výčitky, které ho minimálně od toho snu provázely. Měla by si zasloužit vědět, co udělal. Měla by ho znát, takový jaký je. Jenže jaký tedy vlastně je? 

Praštil rukou do stolu. 

„Ale Malfoyi, špatný den?"

Draco zvedl oči od desky stolu, kterou nenávistně propaloval, jelikož to kvůli ní ho teď bolela celá ruka. Ten optimistický tón v hlase té zrzky ho rozčiloval stejně, jako Blaisovo zpívání koled ve zmijozelské společenské místnosti.

„Za to tobě, Weasleyová," neodpustil si úšklebek při vyslovení toho jména, „dnes přetekl kotlík s optimismem…" zabručel.

„Jak šla včera schůzka?" zeptala se jakoby nic.

Draco se na ni podíval s výrazem zkoumajícím, o co jí vlastně jde. 

„Ehm, dobře," odpověděl proto neurčitě.

„Jo Hermiona vypadala večer dobře naladěná…" pokračovala a vybírala si u toho nenuceně knihy z regálu.

Draco nechápal, o co tady vlastně jde. Že by se Hermiona někomu o nich svěřila? To mu přišlo dost nepravděpodobné. Ale tak na co to ta Lvice tak komentuje a navíc ví, že byl včera s ní…

„Asi ses snažil být tak arogantní, až jsi byl ve skutečnosti jen vtipný…" hodila na něj pohled, který říkal, že si o něm myslí své.

„Cože?!" 

„Hele, já Hermioně říkám, že se má na tebe vykašlat, že ji to akorát ničí, ale očividně si tebe přestala pouštět k srdci." 

„O čem to sakra mluvíš?" nechtěl už nic dál poslouchat.

„O schůzce primusů…" podívala se na něj, jakoby ji až teď začalo zajímat, s kým to vlastně mluví. 

Dracovi srdce kleslo zpět na své místo. Jasně ona o nich neví, ale snaží se něco zjistit, jelikož má podezření. Draco okamžitě nahodil zpět svou obvyklou masku s výrazem- nikdo z vás mi nesahá ani po konec koštěte. Doufal, že si jeho rozčarování nevšimla.

„Myslíš, že se ode mě dozvíš, co Grangerovou tak pobavilo?" 

„Takže jsi to byl ty…" přemýšlela.

„Ano, ale nenechám se tady ponižovat touhle špínou…" otočil se a vyrazil pryč. Věděl, že útěk je jediný správný krok, který nevzbudí podezření. Tímhle jí jen potvrdil, že se nějak dostal do trapné situace, se kterou se rozhodně nechce chlubit. Kdyby ta zrzka jen tušila, že právě to, co Hermioně vytvořilo úsměv na tváři, je to jediné, co by teď nejraději vykřičel do světa...

***

Hermiona byla z Dracova chování docela nešťastná, nechápala, co se mu tak najednou stalo. Dne, kdy se dohodli na Vánocích, vypadal ještě v pohodě a těch několik dalších se jí vyhýbal. Bála se, že něco udělala špatně, že na něj moc spěchala, chtěla se mu zajít i několikrát omluvit, ale nakonec si to na poslední chvíli rozmyslela.